Tři špetky evoluce aneb Co potřebujeme k tomu, abychom byli v práci šťastní?

Jak funguje pracovní motivace (nejen) ve školství a jaké jsou hlavní motivační faktory?

Špetka pudů

Nic evolučního v naší hlavě se za posledních 10 000 tisíc let nezměnilo. Možná bych si dokonce troufl napsat, že se uvnitř naší hlavy nezměnilo nic za posledních 40 milionů let, ale zůstanu raději při zemi. To nejhlubší v nás lidech totiž zůstává. Jsou to pudy, kterých si nejsme vědomi a které jsou naší každodenní součástí. Nevíme o nich osobně nic, jako si neuvědomujeme nic o tom, že dýcháme vzduch. Každý den nám tyto prastaré evoluční nástroje vstupují do života a ovlivňují naše chování a jednání. Jsme jejich nositeli a ony za nás a pro nás pracují. A my v bláhové naději máme pocit, že máme svůj život zcela pod svojí vědomou kontrolou.

Špetka peněz

Wikipedie říká, že: „Peníze jsou z hlediska ekonomické teorie takový statek, který v určité společnosti slouží jako všeobecně přijímaný prostředek směny (platidlo), tedy statek, pro který platí, že velká většina nepřímých směn v nějaké ekonomice se realizuje jeho prostřednictvím.“

Jedny z prvních zmínek o využití „peněz“ pocházejí z Mezopotámie, kde už od 5. tisíciletí př. n. l. používali obchodníci vážené stříbro jako zprostředkovatele směny. Peníze jsou tu tedy cca 7000 let. Co však motivovalo naše předky ještě před vynálezem peněz k tomu, aby vůbec začali pro svoji tlupu něco dělat? Z čeho je vypláceli jejich náčelníci?

Před 7000 lety a dál v naší historii mantra peněz neexistovala. Přesto jsme přežili až do dnešních dní. Jak je to, probůh, možné?! Odpověď je jednoduchá. Kmeny pokročilých forem primátů, našich předků, si za minimálně 40 milionů let evoluce vyvinuli relativně velké množství nástrojů, díky kterým jsme my, lidé, motivováni „něco“ vykonat. Peníze mezi ně samozřejmě patří také, ale jejich vliv je relativně malý.

Špetka průmyslové revoluce

Díky zhruba dvěma stům let průmyslové revoluce jsme se sami přesvědčili, že jediná věc, pro kterou má smysl pracovat, jsou peníze. Samozřejmě ti, kdo po nás chtěli práci, neměli důvod po nás chtít, abychom se zaměřovali na jiné hodnoty jako například lásku, touhu, spravedlnost, odvahu, smysluplnost, slušnost, rodinu… „Do továrny se prostě chodí pracovat a dostanete za to peníze. Ty si pak můžete směnit, za co chcete. Třeba za tu vaši spravedlnost.“ A tak naši nedávní předci chodili vydělávat mrzký peníz s výhledem toho, že když peněz bude dost, budou konečně šťastní. V tom žijeme dodnes. Práce nám vadí a nechodíme do ní rádi. Děláme to, co se nám řekne, a nic víc. Proč taky? Je to prostě továrna. Stali se z nás v podstatě hodnotoví mrzáci, kteří mají jen jednu nohu. Často se tak stává, že se místo kultivování lidí a dětí ve škole věnujeme byrokracii… Ale jasně, udělat se přeci MUSÍ!

Co nás ve skutečnosti v práci dělá šťastnými?

Novodobé zjištění

Psycholog Dan Ariely provedl experiment se zaměstnanci továrny společnosti Intel v Izraeli. Rozdělil je do čtyř skupin, z nichž tři dostaly v pondělí ráno zprávu od svých nadřízených. Chtěli po nich, aby do konce týdně splnili určité množství práce. Jedné skupině nabídli za odměnu poukázku do pizzerie, druhé odměnu zhruba 700 Kč a třetí osobní pochvalu nadřízeného. Čtvrtá skupina sloužila jako kontrolní, která měla pracovat tak, jak je běžně zvyklá.

Výsledky:

První den se pizza stala nejsilnější motivací – výkonnost vzrostla o 6,7 % oproti běžnému stavu.
Příslib pochvaly byl v těsném závěsu – 6,6 % zvýšení produktivity.
Peníze očekávanou roli nejenže nenaplnily, ale dokonce druhý den u skupiny, kterou měly motivovat, klesla produktivita o 13,2 % oproti kontrolní skupině.

Situace se sice během týdne trochu zlepšila, ale stejně finanční ohodnocení skončilo překvapivě na posledním místě, tedy i za zaměstnanci, kteří nebyli ke zlepšení svých výkonů nijak motivovaní.

Příslib pozvání do pizzerie se nakonec těsně propadl na druhé místo, a jako nejsilnější motivace se tak ukázala pochvala nadřízeného v osobní sms zprávě. (Asi bych raději něco víc než sms, ale dobrá.)

Ačkoliv Arielyho experiment je poměrně úzce zaměřen, dopadl v podstatě stejně jako všechny ostatní studie na téma motivace zaměstnanců. Ukazuje se, že finanční motivace není nejdůležitější a že velkou roli hrají sociologické faktory, tedy vděk a uznání. K tomuto závěru došla analýza, která v roce 2011 porovnávala více než 50 studií o motivaci na pracovišti. Vzešlo z nich, že lidé mají tendenci pracovat tvrději, když cítí, že bude jejich práce oceněná.

Bernd Irlenbusch z Londýnské ekonomické školy říká, že finanční motivace naopak může působit kontraproduktivně. „Zjistili jsme, že finanční pobídky mohou ve skutečnosti snížit vnitřní motivaci a etické či jiné důvody pro dodržování společenských norem na pracovišti.“ To už je řádný důvod k zamyšlení, co myslíte?

Spravedlivá odměna je důležitá. Není ale pro zaměstnance jedinou, natož největší motivací. Ani výsledky výzkumu nebudu zlehčovat, když řeknu, že našim lidem ve školním týmu stačí pohoda a spokojenost na pracovišti, pizza a uznání. :-)

A jaká motivace platí na Vás?

Text pochází z publikace Výběr z aktuálních školských témat, 2/III, autorem textu je Jiří Bréda.

Kam dál? Přečtěte si také:

Líný učitel: Učitelé, předávejte lásku ke svému oboru!