Schopnost vyznat se ve svých emocích, umět s nimi zacházet, porozumět emocím jiných lidí, umět řešit konflikty a domluvit se s ostatními a navazovat s nimi přátelství, to jsou schopnosti, které označujeme jako emoční inteligenci (Sharpio 2009). Jejich nedostatek může způsobit, že dítě není schopné zařadit se do skupiny vrstevníků, má s nimi časté konflikty, konfliktně může působit i v rodině. Samo může prožívat subjektivní pocity osamělosti, neschopnosti, odmítání ostatními, vzteku a smutku.


Důležité

Pro učitelky v mateřské škole je důležitá informace, že emoční schopnosti lze do určité míry naučit. Jejich učení by mělo být neodmyslitelnou součástí vzdělávání dětí v mateřské škole.


Poznáváme své emoce

Děti sedí v kruhu na koberci, právě proběhl ranní pozdrav a učitelka říká:

„Musím vám povědět, jak jsem dneska ráno dostala důkladný vztek. Představte si, vyběhla jsem ještě v noční košili na chodbu, abych dala našemu Honzíkovi svačinu, kterou si zapomněl doma na stole. Volám na něj, ale kde už byl Honzíkovi konec. Odešel bez svačiny. Otočím se, že půjdu domů, a v tom bác, dveře se zavřely. A já stála na chodbě v noční košili, bez klíčů, jen se svačinou v ruce. Ani si neumíte představit, jaký jsem měla vztek. Nejdřív jsem praštila svačinou o zem, pak jsem kopla do dveří, až mě bolel palec u nohy. Měla jsem chuť křičet a ošklivě nadávat, ale to jsem neudělala, protože jsem nechtěla, aby mě někdo slyšel.“

Učitelka vypráví dětem zážitek, líčí své emoce, popisuje jejich projevy, klade otázky. Např.: Co myslíte, na koho jsem měla největší vztek? Co jsem měla dělat? Kdo by mi tak asi mohl pomoci? Jak to vypadá, když má člověk velký vztek (radost, smutek, strach…)? Děti poznávají, že mít emoce je správné a v pořádku, že i paní učitelka může cítit vztek nebo smutek, a dostávají vzor, jak s takovou emocí zacházet.


Doporučení

Děti mají obrázky s obličeji nebo postavami, které vyjadřují základní emoce (strach, hněv, radost, smutek), později můžeme přidat další emoce (přijetí, znechucení, očekávání a překvapení) a po čase i emoce složitější (láska, lítost apod.). Jakou mám dneska náladu, jak se cítím, který z těch obrázků vyjadřuje, jak se dnes cítím já? Co je příčinou toho, jak se dnes cítím?

Učitelka motivuje děti k tomu, aby samy vyjadřovaly své emoce a odkrývaly jejich příčiny. Poukazuje na souvislosti mezi pocity a chováním (už chápu, proč dneska Kačenka donesla bonbóny, to je tím, že má radost, protože včera měla svátek a dostala krásný dárek). Děti se učí rozlišovat své emoce a poznávají, že mohou být příčinou nějakého chování.


Učíme se poznávat emoce druhých lidí

Děti hrají hry, ve kterých vyjadřují emoce, dramatizují pohádky a improvizují ve scénkách, v nichž postavy prožívají nějaké emoce. Např.: Dědeček v pohádce o řepě má vztek, že nemůže řepu vytáhnout. Všichni společně pak mají radost, že ji vytáhli. Jeníček s Mařenkou mají strach, že se ztratili, Smolíček je smutný, protože je doma sám, atd.

Emoce najdeme i v písničkách a poezii. „Pejsku náš, co děláš, žes tak vesel stále?“ ptá se myslivec psa, který skákal přes oves. Co myslíte, děti, proč je pejsek veselý? Z čeho může mít radost? Proč Pepíček rozšlapal košíček Aničce, která šla do zelí? Proč se nechce domů klukovi, který snědl mámě nudle, a ona teď hudle? A proč prosíme podzim, aby ještě chvíli počkal (Podzime, podzime, už zas nosíš deště, pěkně tě prosíme, počkej chvíli ještě…)?

Učitelka záměrně poukazuje na emoce druhých lidí, povzbuzuje děti, aby si zkusily prožít obdobnou situaci a pojmenovaly své pocity. Děti se učí na základě vlastního prožitku poznávat emoce druhých lidí. Emoce ostatních lidí poznáváme v běžných situacích, které prožíváme: „To bude mít paní kuchařka radost, že jsme všechno snědli. Já také mám radost, když doma uvařím a všem chutná.“ „Vidíte, jak je Jirka smutný, že se mu ztratilo autíčko? Co s tím uděláme, můžeme mu nějak pomoci?“ „Vidím, že máš na Aničku velký vztek, Kájo, když jí tak ošklivě říkáš. Povíte mi, co se přihodilo?“ „Dneska se moc těším na oběd. Víte, co máme dobrého?“

Učitelka upozorňuje děti na to, jaké emoce prožívá ona i jejich další bližní, co je příčinou těchto emocí, jak je možné je ovlivnit. Děti si uvědomují, že své emoce můžeme vzájemně ovlivňovat a že i ony mohou někomu způsobit radost nebo smutek, stejně jako někdo jiný může ovlivnit jejich emoce.

Můžeme si povídat o tom, jak se cítíme a proč, když nám někdo ublíží, když dostaneme dárek, když jsme sami doma, když něco ztratíme apod. Společně hledáme příčiny svých emocí a způsoby, jak je ovlivnit. O svých emocích a prožitcích mluvíme v komunitním kruhu, diskutujeme, emoce můžeme zpracovávat výtvarně, literárně, hudebně i dramaticky… Učíme se sdělovat ostatním své emoce.


Příklad

Janička pláče, že ji Jirka bouchl a teď ji to bolí. Učitelka: „A řekla jsi mu to, Janičko? Třeba to Jirka vůbec neví, že tě bouchl. Zkus za ním dojít a říct mu: ‚Jirko, tys mě bouchl a mě to bolí.‘ Jestli potřebuješ, abych ti pomohla, půjdu s tebou.“

Petra: „Paní, učitelko, Ája mi dala bonbón.“

Učitelka: „To máš radost, viď? A jestlipak jsi to řekla Áje, jakou ti udělala radost? Zvládneš jí to říct?“

Učitelka vytváří příležitosti k vzájemné konfrontaci emocí, učí děti dovednost vyjádřit vlastní pocity (já výrok).


Příklad

Kačenka polila Ivance výkres.

Ivanka: „Paní učitelko, Kačka mi polila výkres.“ Učitelka: „Vidím, že jsi rozzlobená a asi také smutná.“ Iva: „To jsem a hodně. Chtěla jsem ho dát mamince.“ Učitelka: „A řekla jsi to Kačence?“

Iva: „Ne, já jí to řeknu… Káčo, jsem smutná, žes mi to polila, a mám vztek.“ Kačka: „Ale já nechtěla, ono se to rozlilo samo. Já ti donesu novou čtvrtku, jo?“

Dítě si uvědomuje, že stejný pocit může mít různé příčiny, učí se vyjádřit svůj pocit a uvědomovat si emoce druhých a reagovat na ně.


Ukázka z publikace Prosociální činnosti autorky Mgr. Evy Svobodové.