Ráno v mateřské škole. Anička si hraje s kočárkem a panenkou, když do dveří vchází její kamarádka Katka. Katka pláče. Nechce se jí do školky, chtěla by se s maminkou vrátit domů. Anička ji chvilku pozoruje a pak ji bere za ruku: „Chceš si se mnou hrát? Půjčím ti kočárek.“ Paní učitelka situaci zaregistrovala, usmála se na Aničku a pohladila ji po vlasech.

Prosociální jednání je jednání ve prospěch druhé osoby (či osob) a často může být spojeno i s osobní obětí. Anička se zachovala prosociálně, vzdala se hračky ve prospěch kamarádky a důsledkem jejího chování bylo, že Katka přestala plakat. Za chvíli bylo vidět obě holčičky, jak si zaujatě hrají v kuchyňce. Aničce přinesla tato zkušenost informaci, že pomoc druhému je příjemná i pro pomáhajícího a sociálním okolím je oceňována, a příště bude mít tendenci reagovat obdobným způsobem. Také pro Katku je Annino jednání vzorem a příště se podle něho může zachovat sama.


Příklad

Pro Jirku si do mateřské školy přišla maminka s dvouletým bráškou Honzíkem. Jirka si nese obrázek, který nakreslil pro tátu. Obrázek se ale líbí Honzíkovi. Chce ho tak moc, že se dal do pláče. Jirka mu ho nechce dát. Zasáhne maminka: „Jirko, okamžitě dej ten obrázek Honzíkovi, nebo uvidíš! Víš, že je malý!“ Jirka nerad dává obrázek malému bráškovi, ten ho pomačká a odhodí. Jirka pláče.

Jaký je rozdíl mezi oběma situacemi? Jirka se také zachoval prosociálně, ale jeho chování bylo vynucené hrozbou trestu. Jeho zkušenost s pomocí druhému je negativní. Obrázek byl určen tátovi, a bratr mu ho, i když nechtěně, zničil. Jirka se zařekl, že mu víckrát nic nepůjčí.


Zkušenost

Rozdíl mezi situacemi je patrný. V prvním případě si děti odnášejí pozitivní zkušenost s prosociálním jednáním, ve druhém se jedná o zkušenost negativní. V prvním případě jednala Anička dobrovolně, ve druhém byl Jirka do jednání nucen trestem.

Podívejme se ještě na třetí situaci: Děti se najednou rozešly domů a ve třídě zůstala paní učitelka s Kájou. Všude spousta rozházených hraček. „Teď to, Kájo, budeme muset spolu uklidit,“ říká učitelka, ale Kájovi se moc nechce. Skládá puzzle a dělá, že neslyší. Učitelka to zkouší jinak: „Aha, mám ho tady. Bonbón pro toho, kdo mi pomůže s úklidem.“ A položí bonbón na stůl. Kája chvíli váhá a pak se zvedá. Když uklidí, dostane bonbón.

Kája se také zachoval prosociálně, ale jeho motivací bylo získat bonbón. Ze situace pro něj vyplývá poučení, že když člověk někomu pomůže, měl by za to získat odměnu. Ani tato zkušenost není pro dítě optimální.


Pozor!

K tomu, abychom dítě dovedli k prosociálnímu jednání, volíme občas taktiky, o kterých se ani s velkou mírou tolerance nedá říci, že jsou prosociální (okamžitě tu hračku holčičce půjčíš, nebo uvidíš…). Dochází tak k neshodě (inkongruenci) mezi tím, co dítě učíme, a tím, co sami děláme.


Důležité

Tento rozpor může vést u dítěte k dezorientaci v hodnotách a v důsledku toho k asociálnímu jednání. 


Ukázka z publikace Prosociální činnosti autorky Mgr. Evy Svobodové.