Proč a jak koučovat žáka?

Za nejkrásnější pocit v mé koučovací praxi považuji to, když můj klient POCHOPÍ. Když zažije ten krásný pocit „aha, já už vím, co s tím!“ Navíc je na dotyčném člověku vidět, že se stala nějaká změna. A já jen tak poslouchám klienta a divím se tomu kouzlu, kterému se říká koučování. Divím se tomu zázraku jeho pochopení a nepřestává mě bavit pocit, že jsem pomohl člověku vyznat se sám v sobě nebo ve světě okolo sebe.

Koučování se týká pochopení myšlení. Díky koučování můžeme kultivovat jak sama sebe, tak hlavně žáky ve třídě. Pokud koučuji žáky, v podstatě je učím přemýšlet o situaci, o způsobu řešení situace a současně je vedu k zodpovědnosti. Respektive, oni sami se k zodpovědnosti dovedou.

Koučování znamená změnu myšlení sama k sobě a současně směrem k druhým lidem, tedy k žákům. Koučování vyžaduje důvěru v to, že žák TO zvládne. Třeba později, ale zvládne to (a zde už třeba narážíme na školský systém a osnovy). Cesta koučování vede od osoby, která ví, jak to má být, k osobě, která dovede své žáky k tomu, aby byli sami sebou. Koučování znamená sestoupit ze své důležitosti na cestu pokory, lásky, porozumění. Je to nesnadná, ale krásná cesta směřující k učiteli, na kterého se po dvaceti letech vzpomíná. Kdysi jsem zaslechl glosu pana Zdeňka Matějčka: „Ve škole jde o život, ne o školu.“ Myslím si, že učitelé, kteří nám toho nejvíc dali, se drželi právě tohoto hesla.

Jak koučovat? Naučme žáka myslet

Jedním ze základních předpokladů efektivního koučování je předávání zodpovědnosti za výsledek žákovi. Podstatou koučování je naučit žáka aktivně přemýšlet. Až moc často se stává, a přepjatost školského systému tomu jen nahrává, že učitel žákovi radí, PROČ by měl jisté věci dělat, JAK by měl myslet, JAK má celou věc vyřešit, CO by měl nejlépe udělat, KDE by si měl informace najít a podobně. Možná se tak děje ve snaze pomoci, ušetřit čas, naplnit osnovy, dotáhnout situaci. V jistých situacích je tento přístup určitě potřebný a užitečný. Nicméně žáka rozvíjí jen omezeně. A to je škoda. Mám za to, že ve škole bychom se měli především naučit kriticky myslet a řešit složitosti tohoto reálného světa. Porovnejme to s cílem koučování, které především kultivuje myšlení a podporuje schopnost přemýšlet nad svými činy minulými a naplánováním činů budoucích.

Proces, kdy vyžadujeme po žákovi, aby přemýšlel sám, je pro něj z počátku opravdu náročný. Přimějeme-li však žáka, aby se namáhal víc, urychlíme jeho růst a zrání.

Pokud máme informaci, kterou je třeba předat, nebo víme-li, že žák zcela jistě není schopný vyřešit situaci sám, můžeme navrhnout svůj nápad jako možnost. „Možná vím, jak bys mohl celou situaci vyřešit. Chceš, abych ti řekl, co si myslím?“ A opět zde platí, že je třeba poskytovat pozitivní zpětnou vazbu v průběhu procesu.

Jak koučovat? Hledejme řešení

Jakmile se začneme bavit s žákem o tom, co udělal špatně, co se pokazilo a kde byla chyba, po chvíli pravděpodobně sklouzne rozhovor k výmluvám, lžím, tichu, skryté agresi, ztrapňování se atd. Je to přirozená reakce nás, sociálních primátů. Ve chvíli, kdy jsme kritizovaní, cítíme nutnost se bránit. Potřebujeme si totiž udržet svůj sebeobraz. Otázky typu „Proč jsi to udělal?“ nebo „Víš, co jsi způsobil?“ nejsou k ničemu užitečné. Místo toho se zaměřme na budoucnost. Ptejme se na to, jak má situace vypadat.