Skutečně jsou rituály překonané a nemá smysl se jimi zabývat? Bez rituálů člověk nese břímě rozhodování a zodpovědnosti pouze sám. Jednat v souladu s rituály a společenskou zvyklostí není popřením autenticity a svébytnosti.

Přinášíme ukázku z novinky Ohlodaná kost autora Václava Trojana.


Nesmyslné útoky na vzdělávání často směřují proti jeho rituálnímu výrazu – o to více cítím, že se jich společnost nesmí vzdát pouze kvůli módním výstřelkům a pocitům, že vše tradiční je třeba spálit. Kolikrát se zpětně mnohá obrazoborectví ukázala slepou uličkou s nenávratnými ztrátami a lidé po dlouhé době zjistili, že rituály jsou nezbytnou složkou života.

Rituál ukotvuje, spojuje minulost s budoucností, ujišťuje o tom, že se naše Země stále otáčí stejným směrem. Kolik sociologů a politologů hovoří o tomtéž, co nejsilněji popsal Zygmunt Bauman hovoře o tekuté, nejisté, rozkolísané společnosti (Bauman 2017)! Proč by právě této společnosti měly rituály vadit? Jediné vysvětlení, pokud pomineme všeprostupující lacinou módnost, je hloupost a závist těch, kteří na cestě k ukotvujícímu rituálu selžou, nemají dost úsilí, vůle či chuti obětovat to, co je pro úspěšné absolvování rituálu nezbytné. Ve vzdělávacím procesu byla odjakživa patrná linka začínající okamžikem opouštění rodinného prostředí a vstupem do jeslí či mateřské školy a pokračující třeba k zápisu do základní školy, prvnímu vysvědčení, přijímacím zkouškám, opuštění základní školy, mistrovské, učňovské či maturitní zkoušce, první zkoušce na univerzitě, promoci. Lze vedle toho doplnit první vystoupení na vánoční besídce, akademii či zahradní slavnosti, ve starší generaci třeba vojenskou přísahu, ať už si o ní myslíme cokoli. Nemohu samozřejmě opomenout první katechismus či první svaté přijímání, z jiné oblasti křest, svatba, pohřeb…

Zpátky ke vzdělávání – žádný argument mne dosud nepřesvědčil o nesmyslnosti či zbytečnosti rituálu. Dítě se těší na zápis do základní školy i na vstup do školy, dokud se od dospělého nedozví něco, co pro jeho ouška ještě není – pocit matky, že učitelka není dost dobrá, že to škola nedělá dobře, že je škola zátěž. Spontaneita dítěte potom dostane těžkou ránu a my se po delší době divíme, co se stalo s dětskou zvídavostí, chutí a samozřejmostí objevovat. Nepochopení skutečného významu formativního hodnocení mnohdy nešťastně končí odbouráním rituálů v podobě vysvědčení.

Společnost dobrovolně opouštějící svoje ukotvující body je směrována hodně špatným směrem. K nejistotě, amorfní nezodpovědnosti a snížení dynamiky. Je to vlastně v souladu s životními cykly civilizací formulovanými Miroslavem Bártou (Bárta 2021), ale měli bychom hodně zpozornět, když vidíme vědomé urychlování cesty do pekla. Vzdělávací rituál dítěti ani žákovi neuškodí, pokud je umístěn tam, kde má být a kde je očekáván. A že k jeho dosažení musí každý něco udělat, něco si odepřít, na něco si počkat či něco odložit? To je snad v pořádku, kdy jindy bychom se to měli naučit než v procesu vlastního vzdělávání?

Ještě poznámka – rituál může být i nadbytečný či neorganicky tlačený, jak to  můžeme vidět u bakalářských promocí, o které přestává mít zájem rostoucí množina mladých lidí. Smutná ukázka implantace uzlového bodu a rituálu do místa, kam prostě nepatří.

Vysmívané okraje linkované odpoledne prvního školního dne do nových sešitů jako první práce do školy, to byl rituál přechodu od prázdnin k začátku školních povinností. Byl opravdu hloupý a zbytečný? Nikdo mne nepřesvědčil, proč by tomu tak mělo být…


Článek pochází z publikace Ohlodaná kost jejíž autorem je Václav Trojan.