Moje pocity a já
„Nejlepší a nejkrásnější věci na světě nejsou vidět a nikdo si na ně nemůže ani sáhnout. Tyto věci může člověk poznat pouze srdcem.“
Helen Keller
Naše pocity jsou poutem, které všichni sdílíme. Pocity nás spojují dohromady jako lidskou rodinu.
Lidé se rodí s celou škálou emocí, které do značné míry formují naše chování. V rodinách se učí děti různým způsobům vyjadřování svých emocí. V našich kulturních podmínkách jsme byli v minulosti vedeni k nevyjadřování a často i potlačování svých emocí, což rozhodně nevede ke zdravému duševnímu rozvoji jedince. Dnes se to děje také, i když již mnoho pedagogů a rodičů si uvědomuje negativní dopad takového jednání. Děti dostávají málo příležitostí , jak by se mohly vyrovnat se svými negativními emocemi. Často pak u nich nastupuje pocit viny, zmatení, frustrace nebo zahanbení. Některé děti se stanou plachými, stáhnou se do sebe, jiné se začnou projevovat jako agresivní a bezohlední jedinci. Mnoho dětí – a také dospělých – si myslí, že tyto špatné, hluboké pocity mají jenom oni, a bojí se, že jsou jiní než ostatní. Když děti prožívají a dávají najevo negativní emoce, často slyší: „Nebreč, kluci přece nebrečí. Přestaň se vztekat. Buď hodný. Chováš se jako hlupák.“… To vede k pozdějším problémům se sebepřijetím a sebeúctou. Jestliže chceme učit děti empatii, nejdříve je musíme naučit sebepřijetí.
Nedůvěřující pedagog či rodič se snaží udržet kontrolu nad dítětem a nad situací. Postoj záchranáře mu přináší vědomí hodnoty, chce získat přízeň, ocenění, vztah – je na tom závislý. Nechává se vydírat, přebírá přílišnou odpovědnost, nemá odvahu odmítnout, protože je závislý, hraje roli oběti … Zachraňováním drží v rukou moc a kontrolu a podmaňuje si dítě. Podmaněné dítě je v pozici oběti, pochybuje o svých schopnostech a nedůvěřuje si, stává se nesvobodnou osobou, která je závislá na uznání. Cílem rodičů i pedagogů je budovat zralý, zdravý vztah, který je postaven na důvěře, svobodě a odpovědnosti. Důvěra je klíčová vlastnost v procesu dozrávání osobnosti, roste vnitřně z nehodnotícího a stimulujícího prostředí a vedení: schopnost podpořit sám sebe, akceptovat svou osobnost a vzhled, důvěřovat si, být si vědom reality vlastních schopností s přesvědčením, že zítra mohu být lepší, být si vědom vlastní hodnoty, kterou si mohu dát sám. Nesnižovat se. To je cesta ke zralé osobnosti, kterou by si přál každý rodič pro své dítě.
Doporučení pro pedagogy a rodiče
- Umožňujme dětem, aby se každý den mohly podělit o své emoce s ostatními dětmi – slovně, někdy stačí smajlíkem nebo barometrem nálady zjistit, jak se děti cítí (Barometr nálady může být nakreslený na velkém balicím papíru; stupnice barometru – od nuly do šesti směrem nahoru červenou barvou a od nuly do šesti směrem dolů modrou barvou. Děti vyberou smajlíka a umístí ho na stupnici barometru podle toho, jak se cítí.). Můžeme pomoci tak, že pojmenujeme emoci za dítě: „Vidím, že jsi smutný… Mohu ti nějak pomoci?“ Děti (a mnohdy i dospělí) neumí často pojmenovat to, jak se cítí, co prožívají.
- Učme děti své pocity pojmenovat (mám vztek, zlost, smutek, …) a ukažme jim, že se svými pocity nejsou samy.
- Přijímejme to, co děti říkají, bez hodnocení.
- Připojujme se k dětem s vyjádřením svých emocí. (Já mám také někdy vztek a pomůže mi, když o tom někomu řeknu nebo si zaběhám… To je v pořádku, že máš vztek.)
- Všímáme si neverbální komunikace dětí – některé děti mají potíže vyjádřit se slovně.
- Nabízíme dětem možnost, jak se odreagovat v případě negativních emocí – boxovací pytel, kopací pytel, plyšáci na pomazlení, relaxační hudba, čtení, kresba nebo malba, … Meditační židlička, na kterou si dítě může sednout, vydýchat se, vykřičet, vyplakat a rozjímat, jak jinak řešit situaci.
- Ukazujme dětem projevy empatických reakcí – pohlazení, povzbuzení kamaráda, …
- Učíme děti zvládat konfliktní situace bez fyzické agrese – vždy se ptáme děti, jak by to udělaly jinak, kdyby se potřebovaly domluvit na půjčení hračky apod.
- Nabízíme možnosti různých způsobů ventilování a vyjadřování negativních emocí.