Až příliš často slýchám, že cílem učitele je žáka připravit na státní přijímačky nebo státní maturitu. Někteří učitelé to dokonce, bůhvíproč, považují za důvod, proč učí nekvalitně a zastarale.

Přinášíme další ukázku z publikace Líný učitel: Kompas moderního učitele, autorem je Mgr. Robert Čapek, Ph.D.


„Já bych hrozně rád dělal myšlenkové mapy nebo týmovou práci, ale když ona je čeká ta maturita!“ Jakou to má logiku? Když chci někoho připravit na takto těžký úkol, použiji ty nejméně efektivní metody, výklad a prezentaci? Když chci, aby zvládl tuto zkoušku, mám mu před ní dávat celé týdny, roky a měsíce špatné známky a dělat z něj neúspěšného žáka?

Určitě větší smysl dávají tyto pedagogické zásady:

1) Pokud chceme někoho připravit na zkoušku, není to odpovědnost pedagoga, ale žáka samého.

2) Odpovědnost učitele spočívá ve smysluplnosti přípravy. Nepatří do ní pasivní příjem přehršle zbytečných poznatků výkladem. Smysluplnost a účelnost spočívá v tom, že žákovi k této zkoušce předáme nástroje, především myšlenkové: čtení s porozuměním, kritické myšlení, správnou práci se zdroji, dovednost získávat a ověřovat informace, dovednost najít to důležité, řešit problémy, nacházet možnosti a řešení, vybírat z různých voleb, schopnost učit se vzájemně a další.

3) Odpovědnost učitele ho také vede k tomu, aby žákovi ukázal to nejlepší ze svého předmětu nebo oboru, a tím ho k němu přivedl, ukázal mu jeho přínos a zábavnost.

4) Výše zmíněné cíle, tedy dovednosti a postoje nelze předat jinak než zábavnou amotivující prací v tomto předmětu. K tomu je třeba žákům předkládat zajímavé aktivity a činnosti.

5) Pokud se žáci baví objevováním, tvořením a učením, musíme jako učitelé jejich práci podporovat, ne trestat špatnými známkami. Místo nich poskytujme mnohem efektivnější prostředky: zpětnou vazbu a formativní hodnocení.

6) Jako moderní učitelé ve třídě vytváříme a posilujeme bezpečné klima, kde mohou žáci pracovat, sdílet své nápady, myšlenky a produkty své práce a beztrestně chybovat.

K přijímačkám či maturitě pak vysíláme motivovaného, pracujícího žáka s potřebnými nástroji. Zodpovědného a sebevědomého. Ne apatického a vzděláváním už otráveného čtyřkaře s pochroumaným sebepojetím, zdecimovaného špatnými známkami. A proto cílem učitele není příprava na žádnou z těchto nevhodně postavených zkoušek, ale vytvoření takového klimatu, kde je možná smysluplná práce. Tato práce, jediný opravdu učicí proces, je mou cestou i mým cílem. Pokud jako učitelé pracujeme dobře, je to cesta nikdy nekončící.

To se netýká pouze učitelů českého jazyka nebo matematiky, takto pracujeme ve všech předmětech, a navzájem si tak pomáháme. I učitel podceňované občanské výchovy může číst s porozuměním, řešit problémy a v aktivitách podporovat práci se zdroji a matematickou gramotnost.

Když jsme se žáky pracovali na nějaké složitější aktivitě nebo jejich propojené sérii, někdy nešlo vše ideálně. Něco se zaseklo, jindy jsme byli zase příliš kreativní a nacházeli více řešení nebo jsem ztratil představu o čase. Pak koukám na hodinky a říkám žákům: „Musím se omluvit, ale tohle jsem špatně propočítal a celou aktivitu
nestihneme!“

Žáci se usmívají a mávají rukama: „To nevadí, pane učiteli, to je v pohodě.“
Já se tvářím provinile: „Ale nemáme čas na to rozvěsit ty karty po třídě.“
Žáci: „To uděláme příště. Není důležitý cíl, ale cesta k němu!“
Já: „Vy mezuláni, to vždycky já říkám vám!“
Žáci se smějí: „A my s tím souhlasíme!“

Ano, cesta je cílem! Protože na této cestě aktivně pracujeme, tedy se učíme. Zatěžkávací zkoušky na naší cestě nejsou alibistickou záminkou ke špatné výuce, ale naopak: motivací k té kvalitní!

Na konto zkoušek si vzpomínám na kolegyni učitelku biologie na prestižním gymnáziu, kterou trápila jedna důležitá věc. Její gymnázium bylo v okolí proslulé tím, že z něj vycházeli úspěšní studenti lékařských a farmaceutických fakult. „Tuto konkurenční výhodu chci udržet,“ říkala ona učitelka. „Ale také vím, že mám ve třídě mnoho žáků, kteří nepůjdou touto cestou. Budoucí architekti, právníci, novináři, psychologové. S mojí obtížností ,přijímačky na medinu’ ale dostávají špatné známky, protože jim ta správná vnitřní motivace chybí. Co s tím?“ Moje rada je právě: cesta. Především by učitel neměl učit tak, jako by všichni šli na medicínu (nebo na historii, matfyz a podobně). Právě naopak. Učitel učí penzum, tedy základní poznatky, tím nejefektivnějším způsobem – prací žáků. Protože diferencuje obtížnost a individualizuje úkoly, objevuje se v jeho zadáních i volitelná, „doktorská“ nadstavba. Ta je pro žáky, kteří si volí tuto cestu, dráhu přírodovědce. Ale ani oni, ani nikdo jiný by neměl být penalizován a špatně hodnocen za to, že tuto nadstavbu vyzkouší, a třeba neuspěje. I budoucí architekt nebo právník se může kvalitně zaměstnat a mnohé naučit z přírodovědného úkolu, ale na rozumné úrovni! Úkolem učitele je tuto úroveň správně určit.

Při tomto úkolu nesmíme zapomínat na dva hlavní aspekty moderního vzdělávání: srdce a rozum. Srdce znamená přenést na žáky lásku k našemu oboru, rozum zastupují myšlenkové nástroje, které se žáci vlastní prací učí.

Ukázka pochází z publikace Líný učitel: Kompas moderního učitele, autorem je Mgr. Robert Čapek, Ph.D. (redakčně zkráceno). Všechny publikace z edice Líného učitele najdete v našem e-shopu.