Učitel ovlivňuje klima tím, jak učí. Líný učitel ví, že ve třídě by měli pracovat hlavně žáci. On je ovšem povinen přijít s takovými úkoly a činnostmi, aby žáky práce ve třídě bavila. Aktivity by měly být hravé, činnostní, praktické, aktivizující. Měly by být uvedeny libretem, tedy příběhem, který žáky motivuje a zároveň propojí činnost se světem za okny školy. Úkoly, které učitel zadává, by měly být splnitelné pro každého žáka ve třídě, na úrovni jeho schopností. Pokud to tak nemůže být, učitel použije diferenciaci obtížnosti a individualizaci práce.


Při klimatickém vyučování není důležité učivo, ale činnost, do které učitel jen doplňuje vhodné obsahy. Pedagog posiluje prostřednictvím práce soft skills a postoje, které vedou k upevnění trvalých dovedností. Nejde mu o šprtání poznatků, tedy nejnižší myšlenkovou činnost, ale o vyšší procesy: interpretaci, zobecnění, konkretizaci, objektivizaci, analýzu, dedukci a indukci, srovnávání a podobně. Vyučování vede ke spolupráci, vzájemnému respektu mezi žáky a má teambuildingový charakter. Komunikace je při něm na straně žáků.

Učitel využívá motivační efekt novosti, neopakuje příliš často aktivity nebo metody a žádná vyučovací hodina se nepodobá té předchozí ani následné po dobu týdnů a měsíců. Líný učitel dobře ví, že výklad, řízená diskuze a další metody z té bídné rodiny frontální výuky jsou neefektivní a demotivující. Plně souhlasí se slovy nejvýznamnějšího moderního psychologa Carla Rogerse, který napsal: „Důvod, pro který je přednáška považována za hlavní nástroj vyučování, je pro mne záhadou. Přednášky měly své opodstatnění předtím, než byly vytištěny první knihy, ale jejich současný význam není téměř nikdy zdůvodňován. Zvyšující se důraz na zkoušení je pro mne naprosto stejnou záhadou.“

Už jen uvažování o úvodu do tématu ukazuje rozdíl mezi tradiční a moderní výukou. Učitel, tradičně a frontálně učící, řekne ve třídě: „Dneska začneme nové, nesmírně zajímavé téma. Jsou to mechy.“ A mluví, mluví a mluví. Líný učitel chce, aby aktivita byla na straně žáků. Ví také, že nejlepší start do nového tématu mu poskytnou evokační metody. Mezi ně počítáme brainstorming, brainwriting, myšlenkové mapy nebo asociační metody. Je to početná rodina desítek činností, vesměs zábavných a pro žáky přitažlivých. Je dobré si připomenout důvody, proč je vlastně v úvodu tématu dělat, abychom věděli, k čemu směřovat pointu takového konání. Těmi nejdůležitějšími jsou:

• Diagnostika toho, co žáci vědí. Pro učitele je výhodné, když ví, na čem stavět a v čem pokračovat. Žáci mají z různých zdrojů mnoho poznatků a je edukačně velmi efektivní, aby se o ně podělili. Vzájemné učení je ten nejlepší způsob vzdělávání ve škole a evokační metody je umožňují.
• Čištění pojmů. Učitelé mnohdy používají velmi složité odborné výrazy, jenomže žáci často nerozumějí ani těm relativně jednoduchým. Anebo jim rozumějí, ale každý po svém. Když učitel ve třídě řekne: „džungle“, „stát“, „predátor“ nebo „svoboda“, jednotliví žáci mohou mít ve své hlavě pojem s naprosto rozdílným obsahem. Evokační metody jsou ale právě ty, které učiteli umožní, aby si žáci pojmy vysvětlili a upevnili. Nejlépe vzájemným učením.
• Kognitivní úroveň. Učitel by se neměl při vyučování spokojit s tím, že žáci jen znají, a rvát do nich kupu zbytečných znalostí. Jde nám o vyšší kognitivní úrovně, čili o analýzu, interpretaci, hodnocení, zobecnění a podobně. Právě tyto úrovně jsou evokačními metodami dosaženy.
• Učitel dostává zakázku. Stačí, když učitel dává pozor, který pojem žáky zaujme, a na něm může vystavět aktivitu v další hodině. Je to vlastně zkoumání zájmu žáků, jež by mělo vést k individualizaci v dalších aktivitách. Vidím, že žáky zaujaly „cesty časem“? Líbí se jim v asociaci na téma vesmír pojem „UFO“? Chtěli by vědět víc o „festivalu v Riu“? Zaujalo je „tajemství pyramid“? Výborně, právě na to téma je čeká aktivita v další hodině! Tím se zvyšuje jejich spoluúčast na dění ve třídě a zlepšuje se klima.
• Soft skills! Postoje! Edukační metody podporují hromadu soft skills, potřebných dovedností, a navíc i ty správné postoje. Jak pracovní, tak odborné. Každá aktivita, pokud je zábavná, zlepšuje vztah k předmětu. Evokační metody přinášejí svou paletu dovedností, jinde jen těžko dosažitelných, například dovednost kategorizovat a třídit nahodile získané poznatky. Nebo dovednost hodnotit a realizovat nápady.
• Nedělají se chyby, vše je správně! Při evokačních aktivitách mohou žáci přemýšlet po svém, neexistují tu žádná správná řešení a chyby jsou součástí práce (tak by to mělo být vždy). Ostatně například brainstorming má přímo v popisu postupu, že nápady nejsou nikým hodnoceny při jejich zapisování.
• Učitel pouze moderuje. Evokační metody v drtivé většině nepotřebují jinou činnost učitele než moderační. I tu může v průběhu aktivity předat některému ze žáků. Nic nevykládá, neindoktrinuje, necpe žákům nic do hlavy – pouze zajišťuje „provoz“ vybrané aktivity. Čím víc je v pozadí, tím více to podporuje dobré klima ve třídě a zvyšuje různé dovednosti žáků.
• Je to hravé, je to týmové, je to zábavné! Že každá společná práce zlepšuje vztahy, je nabíledni. Vyučování s evokačními metodami je velmi často i teambuildingové. Evokační aktivity jsou také opravdu zábavné, zapojují celou třídu, všichni si hrají – a vlastně nenápadně pracují. To má Líný učitel rád, protože ve třídě mají pracovat a bavit se hlavně žáci!

 



Když jsem nyní rekapituloval všechny důvody, vidím, že to jsou vlastně zásady moderní, suportivní a klimatické výuky. Už před mnoha lety Stanislav Červenka napsal památné věty: „Položme si otázku: jací by naši žáci měli být? Pracovití, čestní, aktivní, samostatní, logicky myslící, kamarádští, spolupracující, angažovaní…! To by se nám to pracovalo. Ale oni přece takoví jsou! Takový totiž původně je každý mladý člověk. Jenomže umožníme my jim ve škole, aby mohli takovými opravdu být? Jednou z možností, jak na to, je volba odpovídajících metod a organizačních forem výuky, zejména pak problémové učení. To se orientuje na samostatné myšlení, tvořivost žáků a také na zvýšení efektivity edukace. Zvyšuje se také individuální přístup. A to zejména tehdy, když mohu žákům předložit úkoly s různou úrovní obtížnosti, případně u každé skupiny jiný typ problémové úlohy. Učiteli se nabízí i nepřeberné množství hodnocení, a to především hodnocení pozitivní.“


Je tu patrné spojení mezi způsobem výuky a postojem k předmětu, dokonce k morálním vlastnostem. Kvalitní vyučování spolu nese i dobré sociální učení. Žák se spolu s látkou učí nejen dovednosti a soft skills své, ale i učitelovy, tedy komunikaci, organizaci a přerozdělování práce, leadership, způsoby hodnocení a další věci, které pak učitel využije v delegování při takto zaměřených aktivitách. Na vyšší úrovni se žáci i učí obecně, jak řešit problémy, jak být dobře připraveným profesionálem a jak mít rád svou práci.

 

Podívejme se na rozdíl mezi tradiční aktivitou a aktivitou moderního Líného učitele. Klasický způsob, jak žáky naučit státní vlajky, je poznávací test. Žáci se doma našprtají vlajky a učitel je testuje. Dá jim písemku nebo je zkouší ústně. Líný učitel nechce, aby se žáci cokoliv učili doma, a už vůbec ho nenapadne takto zkoušet. Zadá žákům tento úkol: „Zvol si takový stát, který je ti sympatický. Nebo ten, který znáš nejlépe. Zjisti si o něm co nejvíce dalších údajů a nakresli do sešitu jeho novou vlajku. Vymysli ji tak, aby odpovídala alespoň některým zjištěným poznatkům. Nezapomeň si dělat poznámky, co její barvy a další znaky znamenají! Až budeš svoji vlajku prezentovat, určitě ukaž i tu původní.“


Nejen že jde o mnohem kreativnější a zábavnější aktivitu, ale rozvíjí i vyšší úroveň učení. V prvním případě se žák učí zpaměti, což je didaktická bída. V druhém případě tvůrčím způsobem používá získané poznatky. To je mnohem vyšší level aplikační dovednosti. Moderní/Líný učitel se prací ve třídě baví, o to více, že rád přenechává otěže dění samotným žákům. Zní to jen zdánlivě paradoxně, ale právě hravá a svobodná práce žáků vede k dodržování a upevňování pravidel mnohem účinněji než nucené práce frontální výuky. Bez pravidel totiž není hra nebo zábava, to je jasné. Líný učitel si je vědom toho, že to, co činíme rádi a se zájmem, děláme nejlépe. To platí pro žáky i pro nás učitele.

 

 

Text pochází z publikace Líný učitel: Cesta pedagogického hrdiny. Autorem knihy je Robert Čapek.

 

Chcete zažít (téměř naživo) Roberta Čapka. Podívejte se na záznamy našich webinářů >>