Jaké jsou cíle moderního vzdělávání? Pro Líného učitele jsou zjevné. Připravit žáky na jejich studijní i profesní budoucnost, na život. Inspirujte se ukázkou z publikace Líný učitel: Cesta pedagogického hrdiny. Autorem je Robert Čapek.

Můžeme si výmysly školních byrokratů (například státní přijímačky nebo státní maturity) představit jako pouhou překážku v cestě za dobrým vzděláváním svých žáků a zaměřit se na to podstatné. Pokud ve třídě pracujeme správně, máme tu aktivní žáky, kteří se spolu i samostatně podílejí na smysluplných činnostech, jež jim předkládáme, nemusíme se o jejich budoucnost bát. O tu ať se klepou strachy učitelé, kteří své žáky otrávili mizernou výukou a špatným hodnocením. Nám jde o mnohem vyšší mety, než aby žáci splnili maturitní testy a my si umyli ruce. Takové tanečky ať si tancují falešní „profesoři“ na gymnáziích, to nejsou mety hodné moderního/kompetentního Líného učitele.

Spatřil jsem onehdy list papíru, který shrnoval učivo tématu „Komunikační dovednosti“. Co by měl žák umět? Podle tohoto papíru jen samé definice: „Komunikace se dělí na verbální a neverbální. Komunikace samotná je proces, v jehož rámci se sdělují nebo vyměňují informace. Jedná se o typ sociální interakce. Je tu pět epoch rozvoje komunikace: znamení a signály, mluvení, psaní, tisk a masová komunikace.“

Proč se to takhle učit? My máme pro výuku jiné hodnoty a cíle! Já bych realizoval takové komunikační aktivity, aby se žáci něco naučili i v té „spodní vrstvě“. Třeba takto:

 

Aktivita „Zelený mužíček z vesmíru“


1. část

Učitel vypravuje dětem: „Přestavte si, že jste obyvatelem středověké vesnice a vyberte si, jaké byste v něm měli povolání. Kovář, truhlář, hostinský, šenkýřka, pradlena, pletačka košíků… a podobně.“ Každý žák si vybere. Poté učitel pokračuje: „Jedné noci se rozzářilo nebe a s obrovským výbuchem něco spadlo do blízkého lesa. Když se tam ráno celá ves vypravila, spatřila – zeleného mužíčka z vesmíru! Nemluví, jen se vyplašeně dívá kolem sebe.“


2. část

Zeleného mužíčka teď bude představovat jeden spolužák, kterého vybere učitel. Posadí se na židli. Učitel říká žákům: „Shromážděte se nyní okolo zeleného mužíka a svým postojem vyjádřete, co si o něm myslíte. Můžete využít vzdálenosti – co znamená, že jste od něj dál, nebo že jste k němu blíž? Můžete využít ruce, nohy, otočení těla. Vytvořte ze svého těla živou sochu.“ Učitel pak prochází po třídě a poklepáním na rameno žáka „vzbudí“ – ten vysvětlí ostatním, proč stojí tak, jak stojí, a jak to vyjadřuje vztah k mužíčkovi. Po podání vysvětlení socha zase usne. Všichni musí být sochami, nikdo nemluví ani se nehýbe.


3. část

Nyní se učitel změní na hradního pána, který má ve vesnici své poddané. To on kupuje od kováře nebo ševce jejich zboží, to on vesnici chrání. Nyní se hradní pán rozhodl, že co je zelené, není dobré – a zakázal vesničanům pomáhat zelenému mužíkovi. Učitel se pak už ve své vypravěčské úloze obrací na žáky: „Poslechneš svého pána? Změní se nějak tvůj postoj k mužíčkovi? Živou sochou opět vyjádři, co si teď o mužíčkovi myslíš. Změn svůj postoj ať tak nebo onak, anebo ho neměň, je to na tobě.“ Poté učitel opět prochází po třídě a poklepáním na rameno žáka „budí“ – ten vysvětlí ostatním, proč stojí tak, jak stojí, a jestli (případně proč) se jeho vztah k mužíčkovi změnil. Nato socha zase usne. Všichni opět musí být živými sochami, nikdo nemluví ani se nehýbe.


4. část

Vrátíme se nyní ze středověku zpátky do 21. století. Žáci odpovídají na otázky, které pokládá učitel:

  • „Jak ses cítil v roli zeleného mužíčka?“
  • „Byl tvůj postoj k zelenému mužíčkovi spíše kladný, nebo záporný a proč?“
  • „Změnil se tvůj postoj k zelenému mužíčkovi, když vám hradní pán přikázal přestat mu pomáhat? Proč?“
  • „Jsou v naší společnosti také nějací zelení mužíčkové? Kteří lidé jsou někdy zelenými mužíčky? Jak se k nim chováme?“
  • „Cítil ses někdy jako zelený mužíček? V jaké situaci? Jak jsi situaci řešil?“
  • „Můžeme zeleným mužíčkům pomoci? Pokud ano, jak?“

 

Pokud jsou ve třídě dobré vztahy (žáci se dobře znají, věří si a rozumějí si), může si učitel dovolit malinkou obměnu. Rozdělí žáky na polovinu (jeden žák bude opět zelený mužíček). Jedna polovina bude chtít mužíčka přijmout mezi sebe, a druhá polovina bude proti. Mělo by se debatovat o tom, zda mužíčka přijmout mezi sebe, nebo ne (strany budou vzájemně reagovat na svoje argumenty). Učitel by neměl do debaty zasahovat, pouze by ji měl korigovat (posuzovat argumenty apod.) a nakonec zhodnotit. Na závěr by měl učitel vyvolat diskuzi o tom, jak se líbila jednotlivým stranám jejich úloha, jestli se s ní ztotožnily nebo jestli nesouhlasily s úlohou, kterou zastávaly, a proč.

Vidíme, že se tu rozvíjejí komunikační dovednosti – verbální i neverbální. Žák vyjadřuje názor jako socha (vzdáleností, gestem, mimikou), ale pak vysvětluje svůj postoj i slovy. K tomu je zde i téma rasismu a xenofobie – ukazujeme žákům nenásilnou formou, že všichni na světě nejsou stejní, což nutně neznamená, že jedni jsou horší než druzí. Učíme žáky, aby si uměli dělat na různé situace vlastní názor a nebáli se ho vyjádřit. Také takto vypadá kvalitní edukace. Otevřeme téma a bez indoktrinace a školometských diktátů společně se třídou řešíme problém. Nalézáme problém komunikační, vztahový, kulturně-sociální, téma izolace, konformity a tlaku autority. Na každé z nich se lze zaměřit, každé z nich může být pointou této aktivity. Jak marně a učitelsky nedostatečně proti tomu vypadá učení se nesmyslů z papíru!

České pedagogické fakulty nejen že nepřipravují učitele kvalitně pro moderní výuku, jak má být realizována v dnešní době, ale připravují je mizerně i pro výuku z minulého století. Nevadí! Můžeme jejich práci suplovat na školách. I učitel špatně připravený z fakulty se může stát rytířem moderní výuky, pokud má správnou filozofii. Právě tuhle péči je nutné mu ve škole věnovat. Rozšířit si portfolio o několik desítek metod není tak obtížné jako ubránit svou mysl před příklady nedobré praxe, která je na českých státních školách doslova na každém kroku.

Pokud je to možné, maximálně pomozme svým kolegům. Нlavně se však soustřeďme na svou práci, na své žáky a na své třídy, neboť to je to, co se počítá! Aby učitel dobře učil, musí si věřit a musí se sám svou prací bavit. Sebedůvěru lze získat úspěchem ve třídě a zábava přichází s dobrou didaktikou. Proto jsou kvalitní učitelé těmi, kteří mají dobrou náladu a rozdávají ji druhým. Když používáte vhodné metody, netrestáte žáky špatnou známkou za chyby a hodnotíte podporujícím způsobem, rozdáváte jim radost činností i motivujícím posílením. To se nutně odráží nejen na jejich chuti pracovat, ale i na vlastním rozpoložení. Pracujete tak vlastně na svém vlastním zdraví. A to ani nemluvím o karmě! Koho provází síla, na toho se zkrátka svět usmívá. Žáci a rodiče taktéž.

 

Text pochází z publikace Líný učitel: Cesta pedagogického hrdiny. Autorem je Robert Čapek.