Schopnost přesouvat a rozdělovat pozornost na více zdrojů informací nebo na různé aktivity se rozvíjí později. Její vývoj závisí na dosažení určité úrovně exekutivních funkcí, k němuž dochází na konci předškolního věku, ale rozvíjí se ještě na počátku školní docházky. Schopnost přesouvat a rozdělovat pozornost je důležitá také pro školní práci. Například když dítě píše diktát, musí se soustředit na to, co píše, i na to, co učitel říká.

Účinnost rozdělené pozornosti závisí na schopnosti jedince zpracovávat příslušné informace, na jejich množství i náročnosti a rovněž na strategii, kterou si zvolí. Rozdělení pozornosti je snazší, pokud je alespoň jedna z činností natolik zautomatizovaná, že není nutné se na ni příliš soustředit, protože jinak se paralelně působící podněty, resp. činnosti, mohou vzájemně rušit.

Množství podnětů, na něž se člověk dokáže soustředit zároveň, je omezené, a pokud by oba úkoly byly hodně náročné, není to ani možné. Člověk by se musel zaměřit jen na jeden z nich. Může jim věnovat pozornost střídavě, může ji přenášet z jednoho na druhý, ale takový postup efektivitě dané činnosti obvykle moc neprospěje. Přepínání pozornosti je obtížnější, pokud jde o stejný druh podnětů či obdobnou aktivitu, protože pak se vzájemně více ruší.

Přepínání a rozdělování pozornosti umožňuje sladit více činností. Ty mohou být nezbytné pro zvládnutí určitého úkolu, ale děje se tak na úkor její koncentrace. Koncentrace a rozdělení pozornosti jsou ve vztahu nepřímé úměrnosti. Čím šířeji je pozornost zaměřena, tím méně je koncentrovaná, protože psychická energie není nevyčerpatelná. Jde samozřejmě i o to, zda jsou sledované podněty či vykonávané činnosti podobné nebo zcela rozdílné, zda jsou zautomatizované a jak je tato činnost náročná na koncentraci pozornosti.

Starší děti, které již umí dobře psát a nemusejí se soustředit na proces psaní, si mohou dělat písemné poznámky. Mladší školáci to nedokážou, protože by se museli intenzivně soustředit na obě činnosti. Přesuny pozornosti mohou být vědomé i neuvědomované, ale ukázalo se, že v obou případech jsou aktivovány přibližně tytéž oblasti mozku. Problém může vzniknout, když na dítě působí mnoho podnětů najednou nebo se rychle střídají. Tak tomu bývá, když učitel dává dětem pokyny v příliš rychlém sledu.

Děti mohou mít potíže se zpracováním dvou podnětů zároveň, protože když věnují pozornost jednomu, často si nestihnou všimnout druhého. K přehlédnutí něčeho může dojít i tehdy, když se dítě příliš intenzivně soustředí na jeden detail, například na pěkný tvar písma, a nevěnuje dostatek pozornosti obsahu psaného textu. Pokud je třeba zaměřit se na větší množství podnětů, nemůže být pozornost tak koncentrovaná a mohou ji snáze rozptýlit jakékoli rušivé vlivy. Tuto skutečnost je třeba brát v úvahu zejména při práci s mladšími školáky.

 

Vývoj pozornosti a její proměny v raném věku

Základní mechanismus upoutání a udržení pozornosti funguje již od narození a v závislosti na zrání mozku se v průběhu prvního roku života dále rozvíjí. Jak narůstá četnost synaptických spojení v příslušných oblastech mozku, zlepšuje se i fungování pozornosti (jde hlavně o propojení thalamu smozkovou kůrou). Neuronální sítě, které zajišťují bdělost, orientaci a řízení pozornosti, jsou částečně rozvinuty již v raném dětství, ale postupně procházejí mnoha dalšími proměnami. Základní aktivační systém (Arousal Attention System) umožňuje, aby dítě vůbec mohlo být upoutáno nějakým podnětem.

Na počátku života jde o nespecifickou bdělost, jež umožňuje jakoukoli aktivitu (percepci či pohybovou reakci). Specifické pozornostní systémy, ovládající jen určitou kognitivní funkci, například zrakové či sluchové vnímání, se rozvíjejí později. Dozrávání příslušných mozkových struktur umožňuje postupný rozvoj selektivity a flexibility pozornosti (Ruff a Rothbart, 1996; Bell aWolfe, 2004; Richards, 2008; Rueda a Posner, 2013).

Vývoj pozornosti v prvním roce života lze rozdělit do dvou fází, v nichž je pozornost zajišťována dvěma různými systémy (Rothbart a Posner, 2001): Primární pozornostní systém, který funguje v prvních 4 1. měsících, umožňuje reflexní upoutání pozornosti i její přesun na zajímavější podněty a zpracování získaných informací na úrovni odpovídající danému věku. Fungování primárního pozornostního systému závisí na zralosti parietální oblasti, thalamu a středního mozku.
Dozrání příslušných mozkových oblastí, k němuž dochází v průběhu třetího a čtvrtého měsíce, umožňuje flexibilnější upoutávání pozornosti. Vzhledem k tomu, i na základě získané zkušenosti, jsou děti schopné reagovat různým způsobem.

Sekundární pozornostní systém se začíná rozvíjet od 4. měsíce. Je závislý na postupném zrání kůry čelního laloku. Umožňuje úmyslné zaměřování pozornosti včetně monitorování vlastních pocitů a projevů. Větší pružnost reagování je podmíněna i rozvojem pohybových dovedností, lepším zvládáním očních pohybů a prostorové orientace, k němuž dochází v téže době. Starší kojenec dokáže přesouvat pozornost mezi různými objekty či mezi komunikačním partnerem a zajímavým objektem či děním.

Základy pozornosti a její jednotlivé aspekty, jako je bdělost a orientace (tj. zaměření na vnější podněty), nejsou u nejmladších kojenců ještě jednoznačně funkčně oddělené a dostatečně diferencované. Rozvoj bdělosti v prvních 4 měsících závisí na vnějších podnětech, které působí aktivačně. Četnost a délka trvání jednotlivých intervalů bdělosti v průběhu prvního roku života narůstá. Její nárůst je zřejmý již v prvních 3 měsících života. Kojenci jsou schopni vydržet po určitou dobu v bdělém stavu, i když na ně nepůsobí žádné zajímavé podněty. Délka stavu bdělosti závisí ve značné míře na podnětech, které má dítě k dispozici, především na chování matky. John Colombo (2001) uvádí, že bdělost dosahuje přijatelné zralosti ve 4 měsících.

 

Text pochází z publikace Vývoj pozornosti a exekutivních funkcí od Marie Vágnerové. Redakčně upraveno a zkráceno.