Jak na tanec od útlého věku? Držte se těchto pravidel!

Taneční činnosti jsou dětem jako forma neverbálního projevu blízké, verbálně se často ještě nedovedou přesně vyjádřit, zatímco pohyb v kombinaci s hudbou jim může být ke komunikaci vhodným pomocným nástrojem. Dítě předškolního věku je aktivní a emotivní, potřebuje své pocity vyjádřit a dětské tanečky mu tuto možnost poskytují. Taneční činnosti mohou u dětí navodit lepší náladu.

Prostřednictvím základní taneční průpravy jsou pohyby dítěte přirozeně kultivovány. Sestavujeme jednoduché choreografie na základě pohybových možností a fyziologických rozsahů dětí. Všímáme si, co dětem jde a co je baví, tyto prvky pak zařazujeme, variujeme a rozvíjíme. Děti se tak zdokonalují a získávají schopnost tance v rytmu, zkoušejí hru na tělo, sluchově diferencují, zpívají. To vše se jim bude později hodit pro jejich další sportovní a umělecké zájmy.

Při tanečních činnostech se děti zdokonalují v respektování tempa, charakteru – nálady, hudebního doprovodu, fixují si správné taneční držení těla, taneční chůzi a poznávají nová pohybová cvičení, pohyby provádí esteticky, vkusně. Mohou pohybem vyjádřit textový obsah písně (Svobodová a kol., 2015). Prostřednictvím tanečních činností děti poznávají jednotlivé části svého těla a učí se rozlišovat mezi zpevněním a uvolněním. Dítě zjišťuje také svoje vlastní možnosti a hranice v tanci. Setkává se s kulturně-společenským posláním tance, prožívá radostné pocity při pozitivních reakcích na zlepšení svých tanečních dovedností. Tancem může potěšit sebe i druhé. Rádo se aktivně spolupodílí na tvorbě drobné choreografie.

Jak začít s tancem?

Ve školce nejčastěji zařazujeme hru na tělo – tleskání, pleskání, dupání, mlaskání, tření dlaněmi nebo prsty o sebe apod. Ta děti zdokonaluje vcítění rytmu. To vše se jim navíc bude později hodit pro jejich další sportovní a umělecké zájmy. Postupně můžeme vymýšlet jednoduché choreografie odpovídající věku dítěte a jeho schopnostem. Tanec je vhodný jak pro děti s ADHD, tak pro děti s Downovým syndromem, či bilingvní děti, kterým hudba umožňuje projevovat se neverbálně.

Pedagog přináší prostřednictvím tanečních činností dítěti estetiku pohybu, a tak vlastně přispívá k jeho celkové kondici po stránce fyzické i psychické. Ze strany učitelky je důležité, aby motivovala jak jedince, tak celou skupinu předně vlastním příkladem a pílí. Měla by se vyhnout extrému, netlačit na to, že všichni musejí dělat všechno stejně. Umí respektovat jedince ve skupině, neztrácí zájem o jednotlivé dítě, zároveň zdravě podporuje týmovost. Jejím záměrem není demotivace – ztráta motivace a znechucení (Kučera, 2013).

Jak by měla vypadat taneční lekce:

Začátek:

Konkrétní taneční lekci začínáme a končíme rituálem, abychom dětem vymezili čas a usnadnili jim přechod od rodiče do skupiny. Rituálů nemá být moc, protože potom nás svazují. Jejich funkcí je časové ohraničení – dítě ví, kdy lekce končí, kdy začíná, např.: „Chytneme se za ruce, uděláme kruh, velkou radost mám, že tu nejsem sám...“ Nebo můžeme zpívat a sami odpovídáme, ukazujeme na děti:

Kdo si dneska zatančí?

Barunka a Tadeáš.

Kdo si dneska zatančí?

Taky Tomášek.

Melodie nemusí být složitá, v takové písni vyjmenujeme všechny, vlastně jim tím věnujeme chvilku pozornosti, kdy se jim pohledem všichni věnují. Můžeme začít i jinak, vymyslet si vlastní píseň, třeba:

Tanečnice, tanečníci, pojďme všichni dokola!

(utvoříme kruh)

Zahrajem si, zazpíváme, zatočíme se, tra la la.

(ruce v bok, zatočíme se na místě)

A co ještě uděláme? Zatleskáme, zatleskáme.

(tleskáme)

Zadupáme, zamrkáme, zamáváme… už vymýšlejí samy děti

Tento rituál děti vtáhne, proto začíná stejně, není dlouhý a děti aktivizuje. Pokud je to možné, začínáme sním, když už jsou přítomny všechny děti. Postupem doby se do něj děti aktivně zapojují – vymýšlejí, kterou sloku jsme ještě nezpívali, dodávají své vlastní nápady.
Na začátku je důležité děti rozehřát, zvýšit jejich tepovou frekvenci. Zařazujeme proto přirozené lokomoční aktivity – chůzi do rytmu, běh, pohybovou hru (podrobně v kapitole 8) nebo i jednoduchou choreografii.

Při protažení zařazujeme cviky na rozličné svalové partie, vhodné je využít rekvizitu, pomůcky střídáme. Nevyhýbáme se skokům, cvičit můžeme také na gymnastickém pásu. Učitelka aktivně tancuje s dětmi (Krčková, Stárek, 2010). Pozornost dětí je krátkodobá, činnosti střídáme po 7–10 minutách, důležité je vždy činnost dokončit včetně úklidu rekvizit apod.

Hlavní část:

V hlavní části se věnujeme připravovanému choreograﬁckému celku, opakujeme problémová místa. Procvičujeme celý taneční celek. Proměňujeme výchozí pozice, necháme děti, aby se ve dvojicích vystřídaly: „Zkusíme to teď zatancovat s jiným kamarádem.“ Děti oceňujeme, sledujeme, co by potřebovaly zlepšit, a zařazujeme průpravné aktivity na jinou hudbu apod. Učitelka střídá manipulační aktivity s pomůckou formou lokomoční (z místa) a nelokomoční (na místě). Smíšené se nejčastěji objevují třeba ve formě pohybových her nebo dětských tanečků. Aktivity koncipujeme tak, aby měly nejen zdravotní přínos, ale také osobnostní. Nepodporujeme nezdravé soupeření jednotlivců proti sobě. Dítě může vítězit nad svou vlastní pohodlností, překonání sebe sama mu přináší hlubší motivaci a kladný prožitek ve smyslu sebepřijetí. Učitelka je dětem dlouhodobým pohybovým vzorem – nemůže pouze sedět, „pěstovat si nadváhu“ a po dětech chtít, aby zachovávaly principy zdravého životního stylu. Děti jsou velmi citlivé a pokrytectví učitelky odhalí.

Nenásilnou formou dětem přinášíme poznatky o těle, při cvičení stručně komentujeme jednotlivé úkony tak, aby děti pochopily, o co jde. Porozumění dětem přináší nejen správné provedení cviku, ale také pochopení důležitosti bezchybného provedení, např. protažení svalů, správného držení těla.

Když už děti celek ovládají, zkusíme nejdříve, zda jej zvládnou zatančit i bez nápovědy učitelky. Později zkoušíme také změnit výchozí postavení – jdeme do jiného prostoru. Součástí tréninku je i volný tanec na hudbu v prostoru, není však dlouhý a rozhodně nepřevládá.

Závěr lekce:

Ke konci lekce můžeme zopakovat úvodní hru či taneček nebo zařadit jinou aktivitu později, když už máme bohatý repertoár her a tanečků podle výběru dětí. Pokud dáváme vybrat, pak pouze ze dvou. Rozloučíme se závěrečným rituálem, ukazovací říkankou, kdy děti vědí, že si po něm mohou opět volně zaskotačit.
Z tancování odcházíme, chůze na místě nakonec si zamáváme, máváme příště si zas zatančíme, ruce v bok, zatočíme se dokola kamarády uvidíme. ruku k čelu, rozhlížíme se Ahoj! zamáváme si navzájem.

Nezapomeňte během lekce:

Děti mají možnost se napít, dojít si na záchod, postupně si zvykají na to, že během tanečního celku se neodchází, až po ukončení tanečku nebo pohybové hry. Taneční činnosti vždy dokončujeme včetně společného úklidu rekvizit, při hrách se snažíme děti vystřídat, vybízíme je k vytrvalosti v rozumné míře vzhledem k jejich pozornosti.

Text pochází z publikace Taneční činnosti v předškolním vzdělávání, autorkami jsou Markéta Kubecová a Václava Brettschneiderová.

Kam dál? Přečtěte si také:

Jak vybrat vhodné písně pro předškoláky?