Integrace… nebo tedy vlastně inkluze. In… CO?

Přinášíme Vám článek s postřehy Mgr. Veroniky Mužné. Celý text naleznete v publikaci Výběr z aktuálních školských témat - Čtvrtletník pro ZŠ – IV.

V současné době se ve třídách často vyskytuji žáci se specifickými poruchami učení (SPU). Stav, kdy u žádného žáka není nic diagnostikováno, je spíše výjimkou. Je opravdu nutné žáka nějak diagnostikovat, abychom k němu přistupovali individuálně? Nejen u integrovaných, ale u všech žáků by měl být uplatňován individuální přístup, který však v praxi spočívá především ve zkrácení diktátů či tolerování specifické chybovosti.

Problémem je fakt, že tito žáci často spolknou pozornost „navíc“, které je učitel ještě schopen, a ostatní, intaktní žáci si už výuku odsedí, protože spadají do jakéhosi průměru, anonymní skupiny, která tu hromadnou výuku snese. Ale i tito žáci zasluhují individuální péči a přistup a mají nárok naplnit své vzdělávací možnosti – stihneme však zjistit, kam tyto jejich možnosti sahají? Pokud je naplňuji průměrně, dost možná nezaujmou učitelovu pozornost.

Příklad z praxe

Zeptala jsem se samotných žáků, kteří spadají pod škatulku „integrovaní“, jestli oni sami vlastně vůbec tuši, co integrace a inkluze je. Slovo inkluze jim nic neříkalo a integrace je, „když má nějakej spolužák úlevy“. Tato odpověď mně připadala docela trefná a výstižná, protože reflektuje integraci v praxi. V praxi se totiž soustředíme na nedostatky žaka, které se tedy snažíme nehodnotit, ale přitom možná málo hodnotíme to pozitivní a to, v čem je konkrétní žák dobry. Opravdu je toto hlavním záměrem integrace potažmo inkluze?

V prostředí školství se oháníme cizími slovy, jako jsou integrace, inkluze… Jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? Ve speciálně pedagogickém slovníku se dočítáme, že „idea integrace se postupně rozvíjí v novou, odlišnou, vyšší kvalitu, protože při tomto edukačním přístupu se už heterogenita principálně chápe jako normalita“. Takže inkluze je taková „vylepšena“ integrace, přičemž v praxi se najednou žádný zázrak nestal, protože není možné lidem vtlouci do hlavy odlišný způsob vnímání okolního světa; není možné někomu přikázat, aby si něco myslel. A popravdě řečeno, s neustále se měnící terminologii mám spíš pocit, jako bychom čím dál více ulpívali na slovech a pojmech a vzdalovali se podstatě. Forma na úkor obsahu. Jako by z vědecké půdy dorazilo do škol jen to slovo inkluze, cizí a prázdné. Ale možná si nějaký student pedagogické fakulty vybaví jeho definici.

Dalšími, snad již vice srozumitelnými a hojně užívanými pojmy jsou individuální přístup, individualizace… Jak konkrétně toto můžeme chápat a aplikovat, aby nezůstalo pouze u těch slov? Možná to všechno zní občas o mnoho složitěji a vědečtěji a jaksi „cizeji“, než to ve skutečnosti je.

Odpověď na otázku „jak na to“ sedí ve třidě v lavici. Když se nám nedaří a nevíme si s žaky rady, zeptejme se přímo jich, vnímejme jejich potřeby, zjišťujme, co mají rádi, co má rad každý z nich. Záměrně zdůrazňuji slovo každý, protože je důležité neopomenout ty žaky, kteří se neprojevují, jsou nenápadní, spíše pasivnější. Nevybízím tímto však k vyzvání ke slovu před třidou, učitel sám musí velmi citlivě posoudit a vypozorovat, jaký způsob komunikace bude pro takového žaka nejvhodnější a především si pak ověřit správnost svého úsudku například tím, že si o tom s ním promluví, poptá se. V tomto pro mě spočívá individuální přístup.

Aby výuka mohla byt individualizovaná, učitel by měl s jednotlivými žáky navázat vztah, poznat je, vědět, co mají rádi a co je baví, a žáci by se zase měli v jeho společnosti cítit v bezpečí a mít k němu důvěru. Otevřena komunikace mezi žaky a učitelem je dle mého názoru jakýmsi vzorem a návodem pro otevřenou komunikaci žaků mezi sebou, což považuji za důležité pravě vzhledem k tématu inkluze a integrace. Pokud se žáci nebojí pokládat otázky jakéhokoliv typu, pokud se nebojí odpovídat na otázky, pokud si vzájemně naslouchají, mohou postupně zjišťovat, že každý má jiné záliby, jine nápady, jine zkušenosti, a že jsou zkrátka každý jiný; pokud je učitel schopen tuto jejich jinakost podporovat a ocenit, pokud se sám nebojí komunikovat, jsou pak všichni na dobré cestě k naplnění praktického záměru inkluzivního vzděláváni – totiž přirozeně přijímat heterogenitu jako něco běžného.

A co si pod pojmem inkluze představujete Vy?