V článku se zaměříme na citlivá a komplikovaná místa dnešní doby, která souvisí se školní zralostí a nástupem školní docházky. Negativní aspekty pro Vás na následujících řádcích shrnuje Irena Příkazská, autorka jedné z kapitol v publikaci Školní zralost a odklady školní docházky.


Každá doba sebou nese určitá specifika. Ani současná situace není jiná. Vždy se setkáváme s radikálními odpůrci odkladu a s jejich horlivými zastánci i proti zájmu dítěte a bez ohledu na úroveň jeho aktuálního stavu a navzdory jeho potřebám. V článku se dotkneme jednoho z negativních aspektů ovlivňujících školní zralost, u nějž poslední dobou cítím jistý nárůst a bohužel nejsem sama, kdo to tak vnímá.


Alternativní přístupy ve výchově

V průběhu několika posledních let jsou alternativní přístupy ve výchově v České republice stále běžnější. Otevřením hranic jsme se otevřeli světu a lačni novinek, s vědomím svobody a demokracie, začali bezmyšlenkovitě experimentovat. A tak se stalo, že se u nás začaly zabydlovat různé metody výchovy a principy, na které jsme nebyli připraveni, ani dostatečně vyspělí, abychom jich využívali současně se zapojením zdravého rozumu. Mnohdy tyto principy nevycházely ani z našich historických a kulturních tradic. Doba téměř ze dne na den začala být až extrémně zaměřená na výkon a společenskou prestiž, což se citelně odrazilo na vývoji norem společenského života i života rodin. Kromě zaměření na výkony a prestiž nás hodně ovlivnil i příliv elektroniky a virtuální reality. Upadla úroveň verbální mezilidské komunikace. Začala upadat běžná společenská etiketa, obecně platná pravidla a společenské normy. Ochabovala odpovědnost za slovní projev člověka vůči člověku, protože vše se přeci dá sdělit pomocí zkratek, obrázků a znaků přes sociální sítě a následně smazat kliknutím tlačítka. Ač se to tak může jevit, nechci moralizovat a vše nové odsuzovat k zániku jako špatné a nevhodné. Chci jen naznačit, že se domnívám, že při horlivém zavádění novinek a alternativ jsme jako společnost poněkud pozapomněli myslet na rizika a možné následky, a pravděpodobně jsme ani nezkoumali, jak se tyto principy osvědčily jinde a zda by nebylo dobré poučit se z případných chyb, které při zavádění těchto principů v zahraničí nastaly.

Ráda bych poukázala na některé následky těchto experimentů: málo rozvinutá úroveň slovní zásoby, všeobecného přehledu a logopedické vady. 


1)  Logopedické vady

Nejsem logoped a ani jím být nemusím, abych si všimla, jak veliké procento předškolní populace má výrazné potíže s výslovností. Mnohokrát jsem si pokládala otázku, proč tomu tak je. Pravděpodobně to nebude jen špatným ovzduším a kontaminovanou vodou. Logopedické vady byly v populaci odnepaměti, ale dle mého soudu jich v posledních letech výrazně přibývá. Rovněž úroveň slovní zásoby dětí rapidně klesá. Konzultovala jsem tuto problematiku i s jinými kolegy a shodujeme se v názoru, že se s dětmi v rodinách méně hovoří a velmi často je podceňována možnost vyhledání včasné logopedické rehabilitace.

Málo rodičů dnes čte dětem pohádky. Děti velmi často neumí vyprávět svoje zážitky. Zato velmi rády vyprávějí o tom, jaké úrovně dosahují v nějaké počítačové hře či jaký film viděly v televizi či na internetu. Sledují, již v tomto útlém věku, některé youtubery, kteří v touze po větší sledovanosti používají velmi chudý slovník, bohatý jen na vulgarismy.

Málo rodičů dětem zpívá nebo s nimi takzvaně muzicíruje. První slova často dítě učí elektronická hračka nebo televize. Když hračce dojdou baterie, dojdou slova. Dost často se setkávám se situací, kdy dítě ve snaze zastřít své nedostatky ve výslovnosti používá cizí jazyk, na který jej rodiče ve školce přihlásili. Případně dítě dochází do zařízení, kde se celá výuka odehrává v cizím jazyce. Rozvíjet dítě tímto směrem je jistě chvályhodné, ale opravdu je dobré neznat vlastní rodný jazyk a schovávat se za jazyk cizí? Má smysl mít chudou slovní zásobu v rodném i v cizím jazyce a ignorovat vadu výslovnosti?

Děti velmi často nedokáží reprodukovat česká říkadla a básničky ani písničky. Rády říkají repliky z různých animovaných seriálů nebo mlčí se sklopenýma očima. Velmi často nezvládají po částech básničku ani opakovat, protože si ji nepamatují. Ve školce se básničky učí pod vedením svých učitelek, ale když na tento způsob nejsou zvyklé od malička, je to pro ně těžké, příliš nové a mnohdy i nezajímavé. Jak ale děti jinak naučit vnímat melodii jazyka a rozvíjet sluchovou paměť?

V dnešní době může pro děti i "obyčejné" malování představovat problém. 


2) Nezralá a neobratná grafomotorika

Rozvoj řeči a grafomotoriky jde ruku v ruce, proto nemohu jinak, než na druhou metu zařadit právě tuto problematiku. Velké procento dětí má velmi neobratnou grafomotoriku a jemnou motoriku. Rodiče většinou uvádějí, že děti nebaví malování a vybarvování ve školce, vztekají se a činnost odmítají. Když se pak zeptám, zda jsou na takové činnosti zvyklé z domova, většinou je odpověď negativní. Děti umí velmi dobře obsluhovat televizní ovladač a myš u počítače i dotykový displej, ale vybarvit obrázek jim dělá potíže. Nakreslit panáčka nebo domeček bývá často velký problém a je třeba výrazné stimulace k výkonu. Brzy je začne bolet ručička, obrázek samo dítě vyhodnotí jako nezdařilý a nechce dále pokračovat. Elektronika je vždy nákladnější na pořízení než pastelky, ale co je, myslím, daleko větší problém, to je čas rodičů strávený společně s dítětem při hře, kreslení a dalších kreativních aktivitách, při kterých je možná přímá a intenzivní komunikace s dítětem. Toho se často nedostává a jednodušší bývá stisknout ovladač televize či počítače.


3) Jednostranně akcelerované schopnosti

Tento fenomén se rovněž v posledních letech objevuje více než vletech minulých. Velmi často se setkávám s dětmi, které mají výborné znalosti v oblasti ezoteriky, s velkým zápalem hrají fotbal, mají bohaté znalosti o hvězdách a planetách, ale ostatní sledované oblasti jaksi pokulhávají. Velmi fandím rozvoji dítěte a podporuji zápal o vědění, jakož i zápal pro sport. Jsem však také toho názoru, že je vhodné, zejména v předškolním věku, rozvíjet dítě ve všech směrech. Pokud tomu tak není, bývá dítě často v kolektivu terčem posměchu za nezdar, za který v podstatě nemůže. A ačkoliv by mu většinou v rozvoji nebránila žádná nemoc, nemá patřičné návyky z domova. Na druhou stranu má znalosti, které v běžném životě mezi vrstevníky málokdy využije, a nemá tedy šanci být stimulováno pochvalou a obdivem okolí.


4) Málo disciplíny v důsledku příliš benevolentní výchovy

V posledních letech se velmi často píše o hyperaktivitě, poruchách přizpůsobení a nerespektování autorit. Valné procento dětí, které mají tuto nálepku, ale nemá základní návyky z domova. V takových rodinách většinou nejsou stanovena jasná pravidla, a pokud ano, pak se jejich dodržování hlídá nedůsledně či se na to vůbec nedbá. Rodiče často neplní roli vzoru a dobrého příkladu. Nefunguje systém odměn a přiměřených sankcí. Nefunguje hodnoticí systém. Někdy je výchova vedena tak, že je vlastně dítě na stejné úrovni jako dospělý. Děti ale potřebují pravidla a řád. Cítí se tak bezpečněji. Potřebují se učit ovládat, zažít úspěch, ale i neúspěch, a následné poučení se z chyb. Jedině takovou cestou je můžeme připravit na život.


5) Střídavá péče o dítě s nejednotným přístupem rodičů

Znám případy, kdy dítě střídá po týdnu předškolní zařízení, případně dochází do školky ob týden, protože bydlí jeden týden u maminky a jeden týden u tatínka. Stejným způsobem trénuje dítě i logopedickou nápravu. Jeden týden si může dovolit vše, a druhý týden fungují pravidla. Někdo by mohl namítat, že by takto prováděná střídavá péče neměla být vůbec povolena. To je pravda. Co ale má dělat člověk, který o tom rozhoduje, když vidí, jak dítě trpí již samotným rozchodem rodičů?

Dítě miluje oba rodiče, chce být s oběma. Nabízí se otázka: Mají rodiče rádi své dítě stejně tak jako ono je? Záleží jim na něm? Oba odloučení rodiče by nyní jistě došli výjimečně ke vzájemné shodě a přísahali by, že svoje dítě milují. Pak bych se však musela znovu ptát, zda si uvědomují následky svého nejednotného přístupu. Zmatek v dětské hlavičce, nejednotná pravidla, dva domovy a nepravidelný denní režim se jistě do budoucna neobejde bez následků. 


6) Nepravidelná či sporadická docházka do předškolního zařízení

Myslím, že v tomto ohledu se jistě shodnu s většinou pedagogů na názoru, že je pro dítě velmi vhodné, aby do předškolního zařízení docházelo pravidelně. Jak jsem již popsala výše, systém předškolní výchovy je jasně ukotven ve vzdělávacím plánu a jednotlivé výchovně vzdělávací celky a aktivity na sebe navazují. Tuto skutečnost však mnoho rodičů podceňuje a své děti do předškolního zařízení posílá sporadicky, případně vůbec. Zejména se jedná o maminky na mateřské dovolené, případně o rodiče, kteří zastávají jiné výchovné principy. Děti pak ale nemají nač navázat v první třídě. V neposlední řadě bývají ve vrstevnických vztazích méně obratné.


7) Předčasný nástup školní docházky

Často se stává, že děti poznají některá písmenka, pěkně malují, hezky vyslovují nebo mají velmi bohatou slovní zásobu i dobře rozvinutý všeobecný přehled, ale některá další podstatná kritéria nesplňují. Bývá občas problém vysvětlit rodičům, že je zbytečné posílat dítě do školy dříve a jít proti přírodě. Pokud je předpoklad, že nedostatečně rozvinuté schopnosti a funkce budou bránit dítěti v nácviku čtení, psaní a počítání nebo nezvládne emočně zátěž, většinou zahájení školní docházky není doporučeno. Samy děti často říkají, že by raději zůstaly ve školce, ale nástup do školy si přejí rodiče.


Závěrem

V hrubých rysech jsem popsala předškolní prohlídky očima poradenského pracovníka. Nutno podotknout, že můj popis se vztahoval k běžné populaci českých dětí. Ačkoliv mají předškolní prohlídky své jasně dané parametry, každé dítě je posuzováno jako individualita a přihlíží se ke všem aspektům. Závěry a doporučení poraden mají doporučující charakter, kde je však vždy sledován nejlepší zájem dítěte.


Text pochází z publikace Školní zralost a odklady školní docházky. Autorkou kapitoly je Irena Příkazská.