Představme si školu, která se domluvila, že bude při problémech s disciplínou rychle reagovat. Vyučující také vědí, jak v takových případech postupovat. Nenechají se zaplést do velkých diskusí, vyčítání a moralizování. To by totiž zbytečně zveličilo již existující problémy a narušilo vztah s těmito žáky. U některých spolužáků, kteří by byli všichni svědky této události, by mohl intuitivně rychle vzniknout dojem, že před sebou mají vyučujícího, který není příliš suverénní. To by mohlo některé z těchto žáků navést k tomu, aby se svým vyučujícím méně spolupracovali.

Namísto toho poučí vyučující stručně a přátelsky příslušného žáka o tom, co má udělat, tedy například: „Prosím dej své nohy ze stolu!“ A dodají: „Později si s tebou promluvím.“ Tím signalizují třídě, která vyrušení také vnímá, že nestrpí takové chování, drží ale přesto „nervy na uzdě“, jak tvrdí Helmke (2015).

 

Okamžitý zásah při problémech s disciplínou

Protože všichni vyučující této školy již mají předem domluvený časový rámec vyčleněný pro takové případy, setkávají se všichni aktuálně za účelem společné výměny názorů a plánují další postup. Rozhodnou se ihned další den uskutečnit rozhovor s žákem. Mají na paměti, že se takoví žáci zpravidla rychle cítí vyprovokováni, rychle je někdo zraní, cítí se dotčeni a reagují podrážděně, vztekle a odmítavě. Je jim proto jasné, že musí jednat jednoznačně, jasně a klidně – a to také tehdy, kdyby měl žák nejprve ukázat další provokativní chování.

Nejdříve popíšou, co možná nejpodrobněji, nepřiměřené chování žáka, tedy: „Včera jsi v hodině němčiny po práci v malých skupinách položil své nohy na stůl – to porušuje pravidla vyučování.“ Tím mu signalizují, že takové chování netolerují. Pak mu dají příležitost, aby se sám mohl k věci vyjádřit: „Chceš k tomu něco říct?“ Pokud neodpoví, pokračují a nabídnou pomoc, kdy například řeknou: „Můžeme ti pomoci dělat věci jinak.“ Aby našli cíl, mohou se pak zeptat: „Jaký cíl by sis dal?“ Pokud žáka nic nenapadne, také to není problém. Vyučující řekne: „Souhlasíš s tím, když ti nějaký cíl navrhneme?“ Jestliže žák nemá námitky, vyučující pokračuje: „Moc děkuju, Romane. Pak ti tedy navrhujeme, aby ses pokusil chovat se k vyučujícím a spolužákům přiměřeně a respektoval je, bez ohledu na to, co se stalo – co myslíš?“

Současně si na závěr tohoto prvního setkání stanoví další tři termíny schůzek. První do tří až čtyř dní. Tím signalizují žákovi, že na tom chtějí dál „pracovat“. Kromě toho mu tento krátký časový rámec nabízí šanci se do té doby chovat správně. Většinou je nutná řada dalších setkání a více podpory ze strany co možná nejvíce vyučujících, dokud se mu lépe nepodaří se relativně spolehlivě chovat dle nového vzoru také v obtížných situacích.

Za následujících okolností může být užitečné vést náročné rozhovory ve dvou (pokud se vyučující během rozhovorů cítí nejistě nebo pokud je vztah k žákovi narušen hněvem nebo urážkami). Kromě toho může takový rozhovor žákovi zprostředkovat informaci: „Je pro nás vážně důležité, aby ses začal měnit.“

 
Izolovaný rozhovor není cesta ke stabilní změně

Musíme se realisticky dívat na to, že máme dnes ve třídách mnoho žáků, kteří potřebují větší podporu, aby se naučili přiměřenému chování. Mnoho vyučujících pak vede s žákem samostatný rozhovor. Je to sice myšleno dobře, ale žáka to příliš zatěžuje. Nedokáže vynaložit dost energie, aby realizoval svůj cíl déle než několik málo dní. A těžkosti začnou znovu.

 

Poskytnutí podpory po malých krůčkách

I nadále zůstávají vyučující naší školy u míče. Všichni připomínají Romanovi pochvalně jeho cíl a podporují aktuálně dosažené pokroky.

• Například hned další den ráno mu při pozdravu učitel řekne: „Romane, to sis dal skutečně dobrý a důležitý cíl – pokud ti můžu nějak pomoci, pak mi to prosím řekni!“ Byl to vyučující, který se rozhovoru s žákem nezúčastnil. Naráží ale touto stručnou výpovědí na něco velmi důležitého; totiž to, že je schopen jej podpořit a že se vyučující, kteří tohoto žáka vyučují, domluvili.

• Při loučení v tento den se zeptá jiný vyučující: „Jak ses dnes měl, Romane? Šlo všechno dobře? Pokročil jsi někam ve svém předsevzetí?“ Pokud vše proběhne dobře, informuje kolegyni, která příštího rána tohoto žáka pozdraví.

• Ta by pak mohla říct: „Dobré ráno, Romane, slyšela jsem, že se ti včera pěkně dařilo dosahovat tvého cíle – pokud potřebuješ mou podporu, klidně mi řekni.“

 

Pozorování emočního vnímání žáka

Všichni vyučující této třídy dbají pozorně na to, jak se Romanovi vede. Objevují se u něj eventuálně náznaky toho, že působí iritovaně, podrážděně nebo bezradně? Nebo má špatný den? Pak by to bylo znamení pro to, aby mu někdo nabídl podporu. Zde postačí zcela banální otázky jako: „Můžu pro tebe něco udělat?“ „Je něco, co tě obtěžuje nebo zlobí?“ Myšlenkou je ukázat žákovi: „Jsme připraveni ti pomoci!“ Samozřejmě se nabízí další varianta – zapojit do průběhu také rodiče.


Podpora společného postupu

Je zjevné, že v případě Romana je pro zdárný průběh rozhodující dobrá spolupráce vyučujících. Bylo by velmi kontraproduktivní a mohlo by to zhatit celý záměr, pokud by došlo například v hodině tělocviku ke kritickým scénám, ve kterých se žák chová opravdu nepřiměřeně, a učitel tělocviku by tohoto žáka v protireakci před třídou ztrapnil.

 

Orientace ve vyhrocených situacích

To, že Romanovi vyučující tak dobře spolupracují, není zrovna běžné. Problémy v mnoha organizacích, ale také v mnoha školách, vedou k tomu, že mají konkrétní osoby různé nápady na to, jak zvládnout problémovou situaci. Ty pak rychle vyústí v konflikty mezi zúčastněnými. Říkáme „problém rozděluje tým“. Třídní management poskytuje týmům vyučujících orientaci pro zvládnutí problémové situace ve škole. Vyučující tak mohou použít svoje expertizy rovněž pro problémové situace a dohodnout se na cíli, namísto toho, aby se vysilovali konflikty.

 

Text pochází z publikace Učitel a práce se třídou, autorem je Christoph Eichhorn. Redakčně upraveno a zkráceno.