Pygmalion byl kyperský sochař, který se zamiloval do sochy a modlitbami uprosil bohyni Afroditu, aby mu ji oživila. Později vznikla z pera G. B. Shawa stejnojmenná divadelní hra, která byla padesát let nato výtečně filmově zpracovaná. Profesor fonetiky Henry Higgins připraví na základě sázky nevzdělanou a vulgární květinářku Lízu Doolittleovou tak, aby vyšší společnost uvěřila v její vznešený původ. Příběh šokoval nejen nadávkou „bloody arse“, ale i příběhem.

Opravdu stačí naučit nevzdělaného slušně mluvit, aby to všechny oklamalo? Ne. Ale pokud se chováte k lidskému jedinci určitým způsobem, mění ho to velmi výrazně. Pygmalion efekt (nebo také sebenaplňující proroctví) je proces, kdy pozitivní očekávání vede k pozitivnímu výsledku. Je to fenomén, při kterém ovlivňujeme situaci a lidi tak, že naplní naši původní předpověď.

 

 

Jako první tento efekt pojmenovali Rosenthal s Jacobsonem, kteří uskutečnili slavný experiment „Pygmalion in the Classroom“. Žákům na základní škole rozdali testy a vyučujícím řekli, že jde o měření IQ žáků a jejich studijních předpokladů (což bylo vskutku prvotní zaměření IQ testů). Poté náhodně vybrali skupinu žáků s průměrnými výsledky, ale učitelům sdělili, že tito žáci byli vyhodnoceni jako nadprůměrně inteligentní a očekávají u nich brzké zlepšení výsledků. Za nějakou dobu tito žáci opravdu začali dosahovat nadprůměrných výsledků, a to díky tomu, že učitelé k nim přistupovali jinak než k ostatním studentům – věnovali jim více času, vyvolávali je v hodinách a následně je chválili. Zvyšovali tím jejich motivaci a sebedůvěru, což vedlo k lepším výsledkům.

 

 

"Pygmalion efekt" funguje i ve třídě. Vyzkoušejte ho! 

 

 

Že má tento proces biologické základy, ukazuje například vůbec jedna z prvních studií efektů experimentátora. Při ní náš starý známý Robert Rosenthal řekl studentům psychologie, že každý dostane krysu, kterou má naučit projít bludištěm. Pokud se jí to povede, dostane potravu. Některým studentům řekli, že jejich krysy jsou geneticky upravené, chytřejší, a učení jim proto půjde lépe a rychleji. Druhým naopak sdělil, že jejich krysy jsou hloupější. Ve skutečnosti byly všechny krysy stejně inteligentní, prostě jako krysy. Když byl později testován jejich výkon při procházení bludištěm, zjistilo se, že krysy, o kterých bylo řečeno, že jsou chytré, se opravdu naučily projít bludištěm o mnoho rychleji. Studenti totiž věřili, že jim učení půjde lépe, tudíž je povzbuzovali, věnovali jim více času, častěji s nimi trénovali a někdy si je i pojmenovali. Druhá skupinka studentů, která věřila, že má hloupější krysy, jim tolik pozornosti a úsilí nevěnovala.

 

A jak funguje Pygmalion efekt ve třídě? 




Jak to funguje ve školní třídě? Ukažme si to na příkladu. Učitel chemie vidí na začátku školního roku v osmé třídě žákyni, která mu připadá na pohled velmi svědomitá. Nezná ji a řekněme, že ani ona jeho. Nikdy ho neměla jako učitele a on nikdy v této třídě neučil. Chemie v osmé třídě teprve začíná, startujeme tedy opravdu na zelené louce. Klima ve třídě je závislé především na historii, kterou žáci s daným učitelem mají. V našem případě nemají žádnou. Historie nula. Žákyně má připravené věci na první hodinu, ořezané pastelky, způsobně sedí. V duchu si ji označí jako svědomitou, spolehlivou žákyni. To zapracovala chyba v pozorování, dobře známý haló efekt. Na něco se jí zeptá a je spokojen, okamžitě ji pochválí. Ostatním ji dává za vzor, její chyby zlehčuje nebo přehlíží. Dívka pracuje, učitel ji chválí a odměňuje – někdy možná až příliš. Dokonce by někdo mohl mít až dojem, že jí nadržuje. Přehlížet chyby a jen oceňovat to dobré, cožpak to je spravedlivé? Na konec školního roku však do školy dorazí testování z ministerstva školství. Ve třídě se rozdávají testy, které mají ověřit úroveň znalostí a dovedností v osmém ročníku v předmětu chemie. Učitel ho pouze rozdá a vyplněné testy po kurýrovi odešle zpět. Výsledky přijdou až později.

 

Když tento příklad uvádím ve sborovně, ptám se: „Bude mít žákyně Svědomitá, učitelem přechvalovaná a trvale neobjektivně hodnocená, nejlepší výsledky ve třídě?“ Vidím vždy vrtění hlavou a slyším téměř výhradně odpovědi „ne“. Ale chyba lávky, samozřejmě že ano! Bude nejlepší! Pojďme si to rozebrat. Učitel jí z hodin chemie udělal místo, kde dosahuje úspěchů. Zábavné a praktické metody a posilování odměnami znamenají, že žákyně chodí do hodin ráda a chemie ji baví. Co vás baví, to také rádi a dobře děláte. Zároveň má ráda nejen předmět, ale i učitele (nositele zajímavé činnosti, udělovatele odměn, jehož hodnocení se nemusí obávat), a proto poslouchá jeho pokyny a plní zadané úkoly. Jak by také ne, když ji to baví a odměny tuto činnost upevňují? Když pracuje a učitelem zadané činnosti mají smysl, nejen že si zlepšuje studijní dovednosti, ale zlepšuje se i oborově. Kdo by se nezlepšoval, když při hodinách pracuje? Dostává zaslouženě dobré známky, z jejích chyb se nedělá žádná velká věda a ona si upevňuje sebepojetí: jsem v chemii dobrá. A opravdu je!

K tomu se nabízí zásadní, ba přímo fatální otázka – proč učitelé takto nepracují s každým svým žákem? Stačí jim dávat dobré vzdělávací nabídky, motivující aktivity, přiměřené úkoly, které zvládnou a které mohou být odměňovány. Žádné špatné známky! Zpětná vazba je dostačující. Chovejme se ve třídě k dětem jako k dobrým žákům a oni se jimi stanou. Proroctví se naplní. Odstraňme haló efekt tím, že nám všichni naši žáci budou připadat talentovaní a schopní. A co je nejlepší – oni takoví opravdu jsou!

 

Text pochází z úspěšné publikace a ediční řady Líný učitel od Roberta Čapka.