Líný učitel 2: Jak učí Líný učitel aneb Cesta pedagogického hrdiny

Cesta pedagogického hrdiny

Do školy přicházejí noví učitelé, z pedagogických fakult i odjinud. Někteří ale neznamenají přísun nových nápadů, nemají v hlavě moderní pedagogické myšlenky. Moc dobře připraveni totiž nejsou. Jak by také mohli být, kvalita jejich přípravy nikoho nezajímá. Jejich pedagogové, akademičtí pracovníci, mají dost starostí se získáváním vědeckých bodů za formalistické a nesmyslné texty, které se snaží protlačit do odborných časopisů. Někteří noví učitelé se na školách snaží, ale až příliš často nevědí jak. Jiní zase jsou tak velmi zasaženi vtiskem bídné pedagogiky svých školních let, že se z toho sami nevyhrabou. Stačí pak nějaký nekompetentní kolega v kabinetu, a mladý kolega je ztracen.

Ukázka z praxe

Ve škole, kde jsem donedávna měl své povinnosti jako školní psycholog, jsem se na přání paní ředitelky tak trochu zabýval i didaktickým mentoringem. Měl jsem svou pozornost zaměřit na nejmladší členy sboru a poradit jim. Takový byl plán. Navštívil jsem například několik hodin mladé kolegyně, učitelky přírodopisu a fyziky. Bylo to strašné. Všechny hodiny byly od první do poslední minuty jen výklad. Mladá učitelka neměla bohužel ani tušení, jak zvládnout děti ve třídě. Každý si dělal, co chtěl, tedy kromě paní učitelky, která by asi nejraději dělala cokoliv jiného někde hodně daleko. Byla to naprostá katastrofa, degradace pedagoga a profesní selhání v jednom.
Šel jsem za učitelkou a řekl, že takhle to dál nejde. Ona sama brzy vyhoří, práce se jí znechutí a žáci za několik měsíců začnou vytrhávat parkety, pálit je v odpadkových koších a místo práce ve třídě rapovat. Dohodl jsem se s ní, že příští hodinu budeme mít společně a trochu jí ukážu, jak na to.

Jak si počíná Líný učitel?

Ve třídě hned začínám jako správný Líný učitel. Rozdělím žáky do skupin a zadávám první úkol: „Otevřete si stranu 14 a přečtěte si tam, co je to difuze. Ten, kdo to pochopí, pak pomůže s pochopením jevu těm ostatním. Vysvětlí jim to, poradí.“ Po této první fázi vzájemného učení následovala další: „Teď vytvořte výukový plakát, kde jev difuze vysvětlíte obrázkem a stručným textem. Ale pozor, jedničku si zaslouží pouze ta skupina, která vytvoří plakát tak, že z něj vše pochopí i páťáci. Ano, doneseme plakáty o třídu níž a pak se uvidí, kdo to zvládl zpracovat dostatečně názorně!“ Třída se dává do práce. Učitelku vysílám, aby chodila od skupiny ke skupině a chválila. Při tomto posilování se kolegyni podařilo to, co jsem předtím při jejích hodinách neviděl ani jednou – usmívala se. Skupiny většinou kreslily ten nejpraktičtější příklad difuze z jejich okolí, sifonovou láhev nebo její moderní variantu Sodastream.

Když skupinová práce na výukovém plakátu skončila, měl jsem pro žáky další úkol. „Vážení, určitě uznáte, že nemůžeme páťákům poslat jen tak něco. Mělo by to mít takovou kvalitu, pod kterou se jako slavná 6. A můžete podepsat. Takže každá skupina postupně svoji práci představí a všichni pak budou hlasovat, zda si zaslouží být naším učebním vyslancem mladším kamarádům.“ Po každé prezentaci žáci zvedali ruce na znamení, že plakátu udělují razítko „made in 6. A“. Už předtím jsem zjistil, že všechny týmy vytvořily pěkné plakáty, takže účel této hodnoticí aktivity byl primárně teambuildingový. Když se žáci vzájemně chválí (a les rukou je masivní pochvala), zlepšuje to atmosféru ve třídě, a v dlouhodobém horizontu i třídní klima.

Hodina však ještě u konce nebyla. V posledních minutách měli žáci za úkol zvednutím prstů naznačit, kolik „zlaťáků“ jsme si s paní učitelkou zasloužili. Někteří žáci při tomto hodnocení učitele zvedali i obě ruce, udělovali tedy dvojnásobné maximum, a je jen škoda, že to nemám v opravdovém zlatě. Všichni žáci byli nadšení a příjemně překvapení, pracovali s chutí a s radostí se dělili o výsledky své práce s ostatními. Všichni rychle a hned věděli, co od nich práce vyžaduje. Spokojený s ukázkou práce ve stylu Líného učitele jsem se obrátil na kolegyni. S pečlivě skrývanou hrdostí a spokojeností jsem se jí zeptal: „Co na to říkáte?“ Odpověděla zamyšleně: „V příští hodině jim budu muset tu difuzi vysvětlit.“

Mladá kolegyně nemá přístup Líného učitele a také nejde cestou pedagogického hrdiny. Nemá ani potuchy o tom, jak vypadají světy dobré edukace, jak může vypadat vztah mezi učitelem a žáky, jak lze učit s radostí a láskou. S největší pravděpodobností se z ní stane vyhořelá, třídu nezvládající „úča“, která si bude svou autoritu vynucovat tresty a pětkami.

Co chce Líný učitel?

Nikdo z moderních pedagogů, tím méně jakýkoliv Líný učitel, nechce ničit naše školství. To, co chceme, je úplný opak. Toužíme ho mít kvalitní. Lépe se pak bude pracovat nám, učitelům, a hlavně našim žákům. Naše školství ale kvalitní zdaleka není. Tohle naše úsilí však také znamená, že se na cestě střetneme s těmi, jimž staré pořádky vyhovují. Třeba i lenochům, školometům, vyhořelým, apatickým, nekompetentním a lhostejným kolegům. Můžeme mít za jeden z cílů, že práce nás i naše žáky musí bavit, ale kolik učitelů přemýšlí tímto způsobem? Radost z vyučování bohužel nemá v české státní škole každý. Dokonce je to velmi vzácná emoce, která obecně při práci ve třídě chybí. Ale proč? Vždyť pokud chce učitel upevnit dobrý vztah žáka ke svému předmětu, bez pozitivní emoce to prostě nejde.

Učitelé, stejně jako všichni vysokoškolští odborníci, se musí stále vzdělávat ve svých oborech, zejména v pedagogice i didaktice, a také v psychologii, zejména pedagogické, ale i vývojové nebo sociální. Jedině tak budeme moci pracovat jako ten, kým by měl učitel být – expert na vzdělávání. Jako takoví budeme moci nejen kvalitněji učit, ale i diagnostikovat nebo pomáhat žákům i jejich rodičům.

Text pochází z publikace Líný učitel: Cesta pedagogického hrdiny, autorem je Robert Čapek. Text byl pro účely článku zkrácen.

Kam dál? Přečtěte si také:

Líný učitel: Pracovat ve škole by měli hlavně žáci