Co je to vlastně koučování? Všude se s tím slovem setkáváme, ale jeho definice jsou vždy trochu odlišné.

Začal bych tím, co alespoň pro mě, koučování neznamená. Koučování neznamená, že někomu pomáhám tak, že mu říkám a radím, co má dělat. To není koučování. Koučování je o tom, že má učitel trpělivost, dá si práci s tím, že si druhá strana určuje, co bude dělat. Právě druhá strana si na sebe bere zodpovědnost, že něco vykoná, že něco udělá. Ze začátku to trvá.

Zpočátku to mohou být jenom maličkosti, ale postupně, když náš človíček zjistí, že úspěch je na něm, a že vlastně když se mu to nepodaří, tak jedině on s tím bude muset něco dělat, začne se pomalinku snažit. Pomalu osobnostně roste v tom, v čem se chce sám zlepšit. Koučování je o vedení, nikoliv o řízení nebo manipulaci. Koučování je o tom, že někomu pomáhám, jsem s ním a držím ho. Pomáhám mu na jeho cestě, postupně si získávám jeho důvěru a zvedám mu sebevědomí. Pokud koučuji, tak pomáhám partnerovi kultivovat jeho myšlení. A to si myslím, že by škola měla dělat.

 

Jak vnímáte koučování ve vztahu k našemu školství nebo ke vzdělávání, učitelům?

 Já si myslím, že v českých školách se v podstatě nekoučuje. Možná se koučuje na některých školách soukromých, to nevím a nedokážu říct. Ale obecně se to podle mého názoru moc nedělá. Já si myslím, že to bohužel vede k tomu, že se děti dozvídají pouze kusé informace. Že dostávají „nějaké zprávy“, ale neumějí o nich přemýšlet. Suché diktování učiva do sešitu, tam ani na velké přemýšlení není prostor. Učitel – kouč by měl naopak dítě kultivovat a vést jej k odpovědnosti za svůj život už ve školním věku. Naučit ho samostatně se rozhodovat, samostatně přemýšlet a kriticky myslet.

 

 Myslíte si, že může probíhat koučování jako „jeden učitel a třída“?

 Může, ale ta třída na to musí být zralá. Musíme si postavit třídu jako tým, který funguje – školní, třídní kolektiv. Když ho máme, když skupina funguje, teprve potom může přijít  koučování. Není to vhodné pro každého, není to vhodné pro nezralou skupinu. Děti, které na  koučování nejsou připravené, totiž nepochopí, co mají dělat. To, jak třídu do „zralosti“ dostat, je  mimo jiné předmětem knihy Třídní učitel jako kouč.

 

Může koučováním učitel něco „zkazit“?

To je dobrá otázka. Já si myslím, že pokud se bude držet určitých zásad, tak ublížit nemůže. Naopak docílí toho, že se přiblíží dětem a stane se tak lepším učitelem. Dostane se k dětem blíž a začne vznikat vztah. Neumím si představit, že když do toho učitel půjde se zapálením a srdcem, s tím, že dítěti chce pomoct, tak že by mu nějak ublížil. Koučování je i o umění naslouchat, umění dobře položit otázku, umění vnímat člověka, a shrnout informace, které si s dítětem říkáme.

 

 

Co byste doporučil učiteli, který chce s koučingem začít ve třídě, kde zatím nic takového neprobíhalo?

Myslím si, že to nepůjde ve formálním prostředí. Myslím si, že k tomu, aby mohl být třídní kolektiv, nebo i jednotlivec koučován, je potřeba, aby vznikla vazba, vztah. Musíme začít tak, že si s dětmi sedneme a budeme si povídat. Ne v lavicích, ale neformálně. A budeme se bavit o normálních věcech, budeme se doptávat a učitel se nebude tvářit jako ten nejchytřejší, ale jako někdo, kdo se o děti zajímá a chce o nich všechno vědět. Začněme dětem dávat důvěru v to, že i oni jsou těmi, kdo něco ví, a že jsou v něčem dobří. Takže pro začátek je důležité navázat vztah.

 

 

Co by mohlo přinést koučování jako výsledný efekt pro kolektiv třídy? Co od toho můžeme očekávat, když to budeme dělat správně?

Pokud koučování bude probíhat, tak jak probíhat má, tedy se zaměřením na kvalitu a lásku k dětem, s potřebou jim pomoci a někam je dostat, tak bude úspěšné. Získáme zdravě sebevědomé osobnosti, které si dokážou poradit s relativně obtížnými situacemi, které můžou nastat, a které budou připraveny na život, který žijeme, a který je vlastně docela obtížný. S pomocí koučingu se děti naučí kriticky myslet. Zjistí, jaké to je, když něco vyzkouší a ono to nefunguje, budou to muset zkusit znova a třeba jinak. O tom život je. Mám pocit, že obecně dětem málo věříme. Máme tendence jim všechno říci a nadiktovat, přitom to není třeba. Věřme víc našim dětem, že dokážou myslet kriticky a samostatně.

 

To zní hezky, ale proč se tedy podle Vás koučingu na Českých školách nevěnuje více učitelů?

Obecně se zatím dost bojíme. Učitel se bojí, co novému přístupu řeknou kolegové. Má obavy, že když bude dělat věci jinak, tak mu všichni budou říkat: „Co to děláš? Vždyť tohle nemůžeme, ty děti budou pozadu, vždyť se to nenaučí..." Strach, obavy, svázání nařízeními, osnovami a tak dále vedou k tomu, že děti přestávají přemýšlet za sebe. A to si myslím, že pro zdravý vývoj člověka a jeho sebevědomí není dobré. Nejsem úplně příznivcem jakýchkoli radikálních řešení a „alternativních škol“, které vznikají, ale mám rád jejích pestrost. Jsem rád, že se vzdělávací prostor v posledních letech alespoň trochu hýbe. Jsem nesmírně rád, že se to děje a já mohu být u toho.

 

Inspiraci pro moderního učitele můžete najít v knihách Líného učitele na našem webu.