Jak správně diagnostikovat žáka?

Všichni, kdo pracují s dětmi, se nevyhnou jejich pozorování a následnému hodnocení. Zvláště to platí pro učitele. Bez toho by těžko mohli volit vhodné výchovné postupy. Ale jak na to? Poradí Vám článek inspirovaný publikací Vybrané problémy na 1. stupni ZŠ a pedagogická diagnostika. 

Učitel musí dítě nejprve poznat, aby ho mohl adekvátně rozvíjet. Je ovšem nutné říci, že někdy, a i to je součást diagnostiky, se hned na první pokus nepodaří odhalit vše, co je za problémem. K tomu, aby takových pokusů – omylů bylo co nejméně, by měl také posloužit tento článek.

Diagnostický proces se skládá z několika etap, které se mohou navzájem prolínat. Vždy je nutné stanovit diagnostickou otázku, dále se volí vhodné metody sběru dat, data se utřídí – analyzují a nakonec syntetizují. Výsledkem je stanovení diagnózy a prognózy jako odpovědi na výchozí diagnostickou otázku.

Etapy diagnostického postupu (Hrabal 1989):

1. Formulace a upřesnění diagnostické otázky a vstupní hypotéza. Otázka konkretizuje některý z problémů. Klade si ji učitel, rodiče, někdy i samotný žák. Na základě dostupných údajů a samotné otázky si stanoví předběžnou hypotézu.
2. Zaměřené získávání diagnostických údajů, volba vhodných metod. Už často před formulací otázky a během ní jsou k dispozici určité údaje. Většinou ale nestačí k tomu, aby daly jasnou odpověď na stanovenou otázku. Proto musíme další údaje získávat záměrně. K tomu nám mohou posloužit výsledky „přirozené“ a pedagogické diagnostiky, ale i speciální metody.
3. Zpracování, utřídění, analýza diagnostických údajů. Analýza je nutná, protože získané údaje jsou převážně komplexní a mohli bychom něco opomenout při jejich shromažďování.
4. Interpretace a hodnocení jsou cílem analýzy. Jde o to porozumět vztahu dispozic a vnějších činitelů a zhodnotit jednotlivá data z hlediska diagnostické otázky a hypotézy.
5. Konečná syntéza. Stanoví se diagnóza a prognóza jako odpovědi na diagnostickou otázku.

Pamatujme, že diagnostický závěr má většinou hypotetickou a často i alternativní podobu. Když jsou výchovná opatření neúspěšná, je nutné upravit, podle potřeby změnit hypotézy, znovu prověřit data, případně je rozšířit, změnit diagnostický postup a navrhnout nové řešení, nebo sledovat alternativní řešení, které bylo už dříve navrženo.

Pedagogickou diagnostiku je možné členit na část pedagogickou (sbírá informace o žácích – jejich postojích, zájmech, vlastnostech a podobně) a didaktickou(ústní i písemné prověřování vědomostí žáků – například prověrky).

Pár dobrých rad, jak vést úspěšný rozhovor:

• Navážeme kontakt s dotazovaným s použitím pozitivních sdělení. Například rodiče mají být přesvědčeni, že snahou učitele je nalézt optimální řešení pro jejich potomka, že nestojí vůči nim v opozici.
• Stanovíme čas a téma, kterému se bude rozhovor věnovat.
• Postupujeme podle připravených otázek s profesionálním odstupem, ale zároveň s přiměřeným zaujetím.
• Když je to nutné, požadujeme dodatečné informace („Jak se s dítětem učíte? “ „ Jak se dítě učí násobilku?“).
• Požádáme o vysvětlení, opakujeme otázku nebo výpověď rodiče.
• S rodičem mluvíme jako s partnerem; i když je učitel v tomto případě profesionál, rodič má stále právo rozhodovat o svém dítěti, ovšem má k němu i své povinnosti.
• Závěrem shrneme poznatky a doporučení, zopakujeme, na čem se dohodneme, například co budeme dělat my jako učitelé, co bude dělat dítě a rodič. (Zelinková 2001)

Osvědčuje se průběh rozhovoru zaznamenávat, hlavně si zapíšeme důležité momenty a závěry z jednání.

Pozor na chyby

Musíme si uvědomit, že každý člověk se nevědomě dopouští chyb v diagnostice. Mimochodem tyto chyby nás ovlivní nejen ve školním prostředí, ale podobných chyb se dopouštíme i v soukromí. Pokusíme se jim vyhnout. Jsou to následující:

1. Haló efekt – člověk posuzuje jiného člověka na základě dojmu a současně si vytváří okamžité obecné závěry o jeho charakteru na základě těchto prvních dojmů. Jsou většinou iracionální povahy (sympatický žák je také pokládán za inteligentního).

• Implicitní teorie osobnosti – jedná se o projev vlivu prvotní informace, kterou si o daném člověku zjistíme. Ta zabarvuje náš pohled na něj (setká-li se učitel poprvé s žákem, kterého doposud neznal, a ten je mu označen za žáka velmi laxního, vnímá ho učitel očima této první poskytnuté instrukce).

2. Efekt mírnosti shovívavosti – jedinec má tendenci jiné lidi, a především sám sebe, hodnotit ve vlastnostech žádoucích pro určitý kulturní okruh výše a ve vlastnostech nežádoucích níže. Člověk je pak mírnější a shovívavější zejména k těm, u kterých objeví vlastní negativní vlastnosti nebo projevy osobnosti.

• Laická logika – tento efekt souvisí s implicitní teorií osobnosti. Spočívá vtom, že člověk je hodnocen na základě nějakého předsudku, zvláště toho, že lidé s určitými pozitivními vlastnostmi jsou totálně dobří a naopak.
• Soukromá teorie osobnosti – každý z nás má vytvořeno velké množství teorií osobnosti. Když zjistíme, že určitý žák má vlastnost X, pak podle své soukromé teorie doplníme vlastnost Y a další. Znamená to, že lidem připisujeme vlastnosti, aniž bychom se přesvědčili, že je ve skutečnosti mají.
• Stupeň popularity osobnosti – čím je žák v kolektivu populárnější, tím příznivější pohled na něj ostatní mají.
• Figura a pozadí – tímto termínem označujeme tendenci posuzovat druhého člověka na pozadí lidí, s nimiž žije, k nimž patří. Připisujeme mu pak vlastnosti, které připisujeme i těmto ostatním lidem.
• Efekt setrvačnosti – člověk ulpívá ve svém hodnocení druhého člověka na jisté kvalitě. Může mít dvě varianty, buď podobu Pygmalion efektu, kdy setrváváme na pozitivním úhlu pohledu na jedince, nebo možnost Golem efektu, jehož podstata je právě opačná.
• Aktuální psychický stav posuzovatele – momentální psychická pohoda pedagoga mu zabarvuje pohled na okolní svět, tedy i žáky kolem něj. Při optimistické náladě je vše viděno kladněji než při náladě pesimistické. Je běžné, že zejména naše afekty (intenzivní krátkodobé citové procesy) velmi silně mění naše objektivní poznávání skutečnosti.
• Stereotypy – jsou považovány za formu iracionálního posuzování především určitých etnických skupin, národů nebo ras na základě historicky vleklých předsudků. Stereotypy se mohou týkat celých sociálních skupin nebo tříd či určitých druhů obyvatelstva. Rozlišujeme tzv. autostereotypy, což jsou představy a mínění, které mají příslušníci určité skupiny o sobě samých, a heterostereotypy, což jsou představy a mínění, které mají příslušníci jiných skupin.

Obě varianty se mění v závislosti na řadě okolností, z nichž nejvýznamnější jsou politické klima společnosti, její oficiální propaganda a hospodářské podmínky. Text pochází z publikace Pedagogická diagnostika a vybrané problémy na 1. stupni ZŠ. Autorkou je Dita Janderková.