Dvouleté děti v MŠ vyžadují zvýšenou pozornost učitelek, některé ještě nejsou plně samostatné a vyžadují dopomoc dospělé osoby. Období mezi druhým a třetím rokem je v životě dítěte velmi důležitým a významným obdobím, ve kterém dochází k intenzivnímu rozvoji řeči, k výraznému osamostatňování a expanznímu rozvoji motorických dovedností, především zdokonalování pohybových aktivit. Dítě projevuje touhu po poznání, objevování, manipulaci a experimentaci s předměty.

Přinášíme ukázku z publikace Dvouleté děti v předškolním vzdělávání autorek PhDr. Jany Kropáčkové, Ph.D. a Mgr. Hany Splavcové.

 

Při vzdělávání dvouletých dětí je nutno si uvědomit, že primární a nezastupitelnou úlohu zastává rodinná výchova. Na otázku, zda je vhodné zařazovat dvouleté děti do mateřských škol, lze odpovědět konstatováním, že tak jako některé tříleté nebo čtyřleté dítě ještě není zralé pro vstup do mateřské školy a může mít velké problémy s adaptací, jsou naopak mnohé dvouleté děti schopné bez problémů a naopak s radostí navštěvovat mateřskou školu či jiné zařízení pro děti mladší tří let. Úkolem institucionálního předškolního vzdělávání je doplňovat rodinnou výchovu (RVP PV, 2004) a zajistit dítěti podnětné prostředí k jeho rozvoji a aktivnímu učení, což je možné naplňovat i u dvouletých dětí v mateřské škole.

 

Výrazné osamostatňování

Velmi významným znakem celého předškolního období je utváření osobnosti dítěte. Sociální život dítěte začíná doma, z hlediska socializace je důležitým prvním sociálním vztahem, vztah malého dítěte nejčastěji k matce (ve 2. měsíci rozliší její hlas, ve 3. měsíci její obličej) či jiné nejvýznamnější pečující osobě (Opravilová 2016; Šulová, 2010). Připoutání k otci se vyvíjí pomaleji, záleží na množství času, který společně s dítětem aktivně prožije. Rodina je první sociální skupinou dítěte a vlastně nejdůležitější sociální skupinou po celé dětství a další život, kde vzniká také významné pevné pouto.

V raném dětství dochází k odpoutání dítěte z předchozí symbiotické vazby s mateřskou osobou. Jedná se o separační proces, který si lze představit jako mechanismus kyvadla. Prostředí domova je určité moratorium batolete, kde dochází k aktivní separaci, která závisí na dítěti. Dítě se samo odpoutává od matky, samo si ověřuje toto pouto (odběhne na pískovišti, ale opětovně se vrací, očním kontaktem sleduje matku, zjišťuje, zda se matka vydá za ním, zda ho zavolá). Naopak pasivní separace není závislá na dítěti, dítě je odloučeno od matky (hlídá ho někdo jiný), na což dítě určitým způsobem reaguje (separační úzkost).

V tomto období dochází zároveň k rozvoji vědomí sebe sama, což se projevuje nejenom výše uvedenou separací od hlavní pečující osoby, ale také potřebou sebeprosazení: dvouleté dítě chce některé činnosti provádět samo. Dítě se postupně osamostatňuje, uvědomuje si sebe sama. Výrazným charakteristickým rysem tohoto období je negativismus, což není projev nevhodné výchovy, ale nezralý projev vůle.

Nastávají reakce i obráceného charakteru, kdy dítě něco dělá, ale nejde mu to, začne se také vztekat, protože si o pomoc nedokáže samo říci.

Z výše uvedených důvodů tedy není možné, aby ve třídě mateřské škole bylo 28 dvouletých dětí. Dítě potřebuje individuální pomoc dospělého. Vzdělávání dvouletých dětí v mateřské škole je akceptovatelné při sníženém počtu děti na jednoho pedagoga ve skupině. Optimální je, když o danou skupinu dětí vedle učitelky mateřské školy pečuje i další pracovník (chůva, asistent).

Matějček (2004, s. 168) objasnil heslo „jesle jsou zařízením pro dospělé – děti samy by si je nevymyslely“, následovně: „Ano, pomáhají dospělým v jejich plánech, potřebách, ambicích – pro děti ve druhém nebo třetím roce věku jsou vývojově ‚předčasné‘. Neznamená to, že jsou samy o sobě škodlivé, ale že musíme dbát na to, aby se takovými nestaly. Přinášejí dítěti zvýšené nároky na organismus fyzický a především psychický, zvýšeně zatěžují. Musíme tedy jakožto odpovědní vychovatelé tím více dbát na to, aby dítě nebylo přetěžováno. A aby podle jeho individuálních potřeb a charakteristik mu bylo ve zvýšené míře láskou a péčí ‚jeho‘ dospělých vynahrazováno to, o co vinou těchto dospělých (z důvodů, jimž rozumět nemůže) snad přichází.“

 

Expanzní rozvoj motorických dovedností

Říká se, že dvouleté dítě je „jak na péro, jak pytel blech“, což je výstižným konstatováním toho, že v tomto období je dítě doslova fascinováno pohybem (Vágnerová, 2000; Matějček, 2005; Šulová, 2010 atd.) a má schopnost ovládat své tělo, je si vědomo vlastních motorických dovedností. V tomto období dochází k rychlému rozvoji hrubé motoriky, především samostatné lokomoce. Dvouleté dítě rádo leze, chodí, samostatně chodí do schodů (přidržuje se, přisunuje nohy), skáče, hází. U dítěte je přirozená potřeba zvýšené aktivity. Neuspokojená potřeba aktivity vyvolává u dítěte napětí a omezuje jeho samostatnou lokomoci, čímž je omezována přirozená oblast stimulace. Při vzdělávání dvouletých dětí v mateřské škole je tedy nutné upravit prostor tak, aby děti měly možnost volného pohybu.

Pokroky jemné motoriky jsou v tomto období patrné: dítě se dokáže samo najíst, napít (i když se u toho často ušpiní či ušpiní vše okolo, protože něco vysype, vylije), ale také čmárá, montuje, demontuje (staví kostky, bourá kostky), strká drobné předměty či prstíky tam, kam nemá, dokáže si samo otevřít skřínku, zásuvku, rozepnout zip či knoflíky.

 

Intenzivní rozvoj řeči

Kolem jednoho roku dítě zná několik slov, kolem 1,5 roku 20–30 slov, kolem dvou let 200–300 slov, objevují se první věty, pojmenovává předměty, následně činnosti, kolem 3 let 700 slov (Vágnerová, 2000; Matějček, 2005). Dochází k rozvoji sémantické složky řeči, kromě slov, která dítě používá, se rozvíjí i jeho pasivní slovní zásoba. Dítě má rádo říkanky, jednoduché písničky, vyžaduje jejich opakování, rádo doplňuje chybějící slova.

Řeč je ukazatelem kvality výchovného prostředí rodiny a základním nástrojem sociálního přizpůsobení. Řečový projev je agramatický, ve formě dvouslovných sdělení, primárních vět. Kolem druhého až třetího roku se objevují základy syntaxe (plurál, skloňování, časování). Dvouleté děti ještě nesprávně vyslovují, proto je pro vývoj jejich řeči nezbytný správný mluvní vzor.
Dítě rádo pojmenovává nejenom, co vidí, ale také se velmi často ptá, „co to je“. Rozliší, jaké to je, co je velké, co je malé, jak dělá velký pes a jak dělá malý pes. V úzké souvislosti s tím, jak se dítě „zmocňuje prostoru“, se i zmocňuje i slov. Dítě si rádo samo povídá nebo jen tak prozpěvuje, i když se nejedná zrovna o písničku. Dítě velmi často doprovází pohybovou aktivitu slovně (při házení míčku „a hod, a hod“ nebo při běhání „utikám, utikám, utikám“).

Dítě nejprve komunikuje s dospělými (rodiči, učitelkou), následně se učí komunikovat i se svými vrstevníky. Z tónu řeči dokáže poznat emoce, vycítí nebezpečí i pocit naprosté pohody a uvolnění. S rozvojem motoriky dochází k rozvoji řeči a zvyšuje se touha po poznání, dítě zkoumá, objevuje, experimentuje nejenom s předměty, ale i se slovy. Vývoj řeči značně zrychluje rozvoj myšlení, motoriky a dalších schopností.

 

Touha po poznání, objevování

Rozvoj poznávacích procesů závisí na míře stimulace. Dítě potřebuje poznat svět, ve kterém žije, a potřebuje se v něm zorientovat. Dítě je spokojené při zkoumání okolního světa, který se následně objevuje i v jeho herních činnostech. Dvouleté dítě je jako malý objevitel, malý dobyvatel:

  • objevuje prostor a jeho uspořádání,
  • objevuje okolí přes svoje smysly,
  • objevuje materiály a ovlivňuje tvary,
  • objevuje své pohybové možnosti,
  • objevuje řeč a svoji schopnost vyjádřit se,
  • objevuje sebe sama, ale i druhé lidi, zajímají ho ostatní děti.

Vývoj v raném dětství probíhá u jednotlivých dětí různě rychle a v odlišné intenzitě, proto je třeba respektovat, že rozdíly mezi jednotlivými dětmi mohou být v tomto období značné. Vývoj v tomto věku může probíhat nerovnoměrně a skokovitě. Velmi důležité je respektovat individuální rozdíly jednotlivých dětí, nesnažit se nějakým násilným způsobem jejich vývoj akcelerovat. Dvouleté dítě chce být při svém objevování, prozkoumávání a osamostatňování viděno, chváleno a povzbuzováno, což mu dodává nejenom další impulzy k dalšímu poznávání, ale také odvahu k samostatnému řešení vzniklých situací.


Ukázka z publikace Dvouleté děti v předškolním vzdělávání autorek PhDr. Jany Kropáčkové, Ph.D. a Mgr. Hany Splavcové.