Následující hry jsou pouze malým zlomkem z her, které nám mohou pomoci rozvíjet prosociální chování dětí. Ambice rozvíjet prosociální chování dětí může mít téměř každá hra, pokud je prosociálně zadána a vedena. Je nutné si uvědomit, že izolované hry samy o sobě změnit chování dětí nedokáží. Jsou vlastně bonbónkem na dortu interakcí mezi dospělými, dětmi, rodiči a dalšími lidmi, kteří přispívají ke vzdělávání nejmenších. Děkuji Hance Švejdové za její pomoc a spolupráci na tvorbě této kapitoly.


Poznáváme emoce

K tomu, aby děti mohly být empatické, potřebují umět vnímat a rozlišovat emoce své a teprve na základě jejich pochopení mohou chápat emoce druhých lidí. My dospělí často dětem jejich emoce popíráme a vymlouváme (To nic není, to nebolí… Neboj, nic se ti nestane… Nevztekej se, to se nedělá… aj.), a tak může být pro děti překvapením, že jsou hry, ve kterých se mohou vztekat, vyprávět, čeho se bojí anebo z čeho jsou smutné.


Ty moje malá příšerko

Pomůcky: žádné

Zadání a komentář: Děti, dneska si zahrajeme příšernou honičku. Víte, proč příšernou? Protože ten, kdo dostane babu, dostane také vztek a bude se příšerně mračit na celý svět. Řeknu vám, jak se to hraje.

Vybereme honiče, který honí stále, nestřídá, když dá někomu babu. Je možné, že každý z vás dostane občas babu, která ho naštve a rozzlobí, protože když ji dostane, musí zůstat stát na místě, kde ji dostal. A protože ho to rozzlobí, příšerně se zaškaredí na celý svět. Obličej se mu promění v naštvanou, rozčílenou, ošklivou příšeru. Ale nemusí to tak zůstat napořád. Kdokoliv z kamarádů ho může vysvobodit tím, že ho hezky pohladí, podívá se na něj a s úsměvem mu řekne: „Ty moje malá příšerko.“ Poté je chycený zachráněn a může běhat dál. Doufejme, že si ani on nezapomene všimnout, zda ještě někdo nepotřebuje zachránit, aby si s námi zahrál…

Je dobré, aby už předškolní děti rozlišovaly a postupně dokázaly pojmenovat, že každé chování, jednání, nálada má svůj důvod, svoji příčinu, ale současně i své následky. Je dobré propojit nově nabízenou hru s elementární reálnou situací či zážitkem z průběhu aktuálních dnů ve školce.

Doporučení

Je smysluplnější zařadit hru nikoliv nahodile, ale v okamžiku, kdy může posílit a pomoci pojmenovat skutečný zážitek z konkrétní situace a případně jej zobecnit pro situace příští.

Jednoduchou hrou, při níž je legrace a uvolňují se pozitivní emoce, si zároveň nakročíme k naplňování cíle záměrného ovládání emocí, a ještě si to řádně užijeme. Samozřejmě že krom toho, že poznáváme své emoce, posilujeme prosociální chování k druhému, můžeme mu pomoci, být mu něco platný. Ve smíšené skupině je to o to cennější, protože 6letý Ondra se někdy neobejde bez pomoci 3leté Verunky a právě ona ho může zachránit. Posilujeme rozložení pozornosti i vnímání nejen sebe, ale i druhého.

Doporučení

Technická poznámka: Ve hře je určen jeden honič, který honí stále. V jejím průběhu je možné honiče prostřídat, tj. hru na chvilku zastavit a zvolit honiče jiného.

Rizika: Nedostatečný prostor pro hru, nevhodné vzájemné oslovování dětí mimo hru – na příšerku si hrajeme, ale když si zrovna nehrajeme, oslovování se „ty příšero“ je proti pravidlům. Nepřesné zadání pravidel – pozor, při zachraňování se baba nedává.


Poznáváme kamarády

Abychom mohli zkusit chápat a přijímat pocity druhých, potřebujeme je poznat. Všechny hry zaměřené na poznávání druhých nám poskytnou výbornou službu v době, kdy se spolu seznamujeme. V některé literatuře bývají také označovány jako ledolamky, a pokud jim přiřkneme i tuto funkci, neměl by v nich nikdy scházet humor a určité nadlehčení.


Koulení míče

Pomůcky: míč

Zadání a komentář: Tenhle míč není jen tak obyčejný. Jmenuje se Ahoj, a kdo ho drží, musí někoho pozdravit. Teď už se nemůže dočkat, až ho pošlu nějakému kamarádovi, tak neboj, neboj, už tě posílám tamhle Hance a řeknu k tomu: „Ahoj, Hanko“ a Hanka mi odpoví: „Ahoj, Evo“ a pak míč pošle dál (třeba s pozdravem „Ahoj, Jirko“).

Rizika: Občas se na někoho zapomene. Proto učitelka musí vést děti, aby na nikoho nezapomněly, aby zaznělo každé jméno.


Medvědí drbání (podle Zdeňka Šimanovského)

Pomůcky: žádné

Zadání a komentář: Děti, víte, jak se drbou medvědi? Učitelka poslouchá nápady dětí, přitakává. Tak to bude určitě pravda. Ale na zádech se podrbat neumí, a tak když potká medvěd medvěda, který se mu líbí, podají si packu, pozdraví se a pak se k sobě otočí zády a jeden o druhého si záda hezky podrbou. Pak se rozloučí, zamávají si packou a jdou dál, až potkají dalšího medvídka, pozdraví se…

Rizika: Učitelka musí ohlídat, aby žádný medvídek nezůstal sám, případně nabídne svá záda k podrbání. Některé děti hru nepochopí nebo jsou v rozpacích, že se mají dotýkat druhých, a mohou z tohoto důvodu dělat hlouposti, padat na zem, šťouchat do kamaráda aj. Těm je dobré nabídnout možnost chvíli pozorovat hru ostatních dětí, aby věděly, jak na to.


Učíme se spolupracovat

Některé hry poskytují dětem příležitost k tomu, aby se učily spolupracovat, domlouvat se, hledat společně cesty k řešení určitých situací. Dovednost kooperace se odvíjí obvykle od spolupráce ve dvojicích přes malé skupinky až k velké skupině. Přirozená kooperace celé třídy v počtu dvaceti osmi dětí je spíše utopií. Zde je nutné, aby podmínky ke kooperaci cíleně řešila učitelka.

Spolupráce se týkala již většina her zaměřená na kontakt – především tělesný – a současně se v některých z nich děti mohly učit poznávat emoce. Vytvořit hru, která by rozvíjela pouze jednu izolovanou dovednost, asi nelze a ani by to nemělo smysl. Je v pravomoci učitelky, na kterou dovednost se více zaměří.


Maminka a mláďátko

Pomůcky: nejsou nutné, ale uplatní se třeba obrázky zvířátek na niti kolem krku, masky či čepičky zvířátek aj.

Zadání a komentář: Děti, najděte si každý kamaráda, abychom udělali dvojice. Domluvte se spolu, jaké chcete být zvířátko, kdo bude maminka a kdo děťátko. A teď se ještě domluvte na společné řeči. Jak se bude domlouvat třeba kotě s kočkou, jak kravička s telátkem atd.? Takové mláďátko se mamince snadno ztratí. Když se ztratí ve dne, je to problém, ale ještě horší je, když se ztratí v noci. A na to my si teď spolu zahrajeme.

Učitelka vybere dvojici dětí, zaváže jim oči a dvě jiné děti je zavedou co nejdále od sebe. Tam je nechají a úkolem maminky a děťátka je najít se podle hlasu (např. mňau mňau…). Když maminka své děťátko najde, obejmou se spolu a teprve pak si sundají šátky. Zkušenější děti mohou hrát bez šátků se zavřenýma očima. Začínáme s jednou dvojicí, ale časem se může v prostoru třídy hledat dvojic několik. Ostatní děti pozorují.

Rizika: Nelze alespoň zpočátku hrát s celou třídou. Ostatní děti se mohou nudit, učitelka by proto měla najít způsob, jak hru ozvláštnit i pro pozorovatele, třeba jim zadat úkol (např. Budeme jim držet palečky, a až se maminka s děťátkem shledá, zakřičíme „hurá“!).


Ukázka z publikace Prosociální činnosti autorky Mgr. Evy Svobodové.