Charakteristika a původ svátku

V poslední dubnový den prý mají neobyčejnou moc zlé síly, hlavně čarodějnice, které mohou škodit lidem. Proto se zapalují ochranné ohně. Označení filipojakubská noc pochází z doby, kdy se svátek apoštolů sv. Filipa a sv. Jakuba slavil 1. května (dnes připadá na 3. května). Známý je i název Valpuržina noc, inspirovaný dramatickou básní „Faust“ od J. W. Goetha.

Lidé se od pradávna báli zlých nadpřirozených bytostí i jevů, které si nedokázali vysvětlit. Bránili se jim nejrůznějšími rituálními praktikami. Působením církve se lidové představy o těchto bytostech soustředily hlavně na čarodějnice zastupující peklo a ďábla. Z minulosti se zachovalo velké množství pověr, jak čarodějnici zahnat, aby neublížila lidem, neuřkla dobytek, nezpůsobila neštěstí. Za dveře se pokládaly drny nebo hromádka písku, a než je čarodějnice přepočítala, bylo ráno. Nedostala se přes pichlavé trní nebo bodce vidlí, přes svěcenou vodu nebo proutky ani přes znamení kříže a mnoho dalších zábran. Někde se na obranu střílelo, jinde se vytvářely magické kruhy.

Obyčej zapalovat ochranné ohně je velmi starý a pochází z předkřesťanských dob. Spojení čarodějnic a ohně, tedy pálení čarodějnic, tak jak ho známe dnes, však pravděpodobně pochází až z konce 18. století. Vyvíjelo se spíše jako kolektivní zábava, i když trochu pověrečného strachu v něm stále je. Každá vesnice měla vymezené místo na návrší nebo na stráni. Mládež přes den připravovala dřevo a stavěla velkou hranici, k níž se večer scházeli všichni vesničané a při ohni se bavili, popíjeli, vyhazovali stará zapálená košťata, aby bylo na létající čarodějnice dobře vidět.

Pálení ohňů o filipojakubské noci patří k obyčejům, které se stále dodržují a jsou velmi oblíbené. Dokonce mnohé obce tuto starou tradici podporují, příp. doplňují o průvody s hudbou, soutěže čarodějnických kostýmů a další podobné akce.

 

NA ČARODĚJNICI – HONIČKA

Učitelka v roli čarodějnice se belhá po třídě: „Čáry máry pod kočáry, třeste se, za chvíli vás ježibaba odnese!“ Koho ježibaba chytí, ten se za ni zařadí a letí s ní „na koštěti“.

Kdo je vlastně čarodějnice, čaroděj? Může být hodný čaroděj? Co by asi vyčaroval? Jak čaroděj vypadá? Má nějaké pomocníky (zvířata, ptáky, malé čaroděje…)? Může čaroděj nějaké zvíře či věc přeměnit v něco jiného?

 

VÝTVARNÉ ČAROVÁNÍ

Ano, čarodějnice jistě má plno pomocníků. A každé čarodějné zvíře pomáhá své paní nebo pánovi-čarodějovi kouzlit. Také často musí změnit svoji podobu. Jednou je z něj hrnek, jednou příbor, jindy telefon… a kdovíco ještě. Důležité ale je, aby čaroděj při kouzlení říkal zaříkávadlo vždy správně. Mohlo by se totiž stát, že když to bude nějaký popleta, kočka bude mít sluchátko místo ocasu, sova vidličky místo křídel a…

Výtvarný záměr:

Pokusit se zachytit chvíli, kdy se nějaký předmět mění ve zvíře – domácího mazlíčka čarodějnice – či naopak. Zachytit možnost sloučit předmět a tělo zvířete.

Realizace:

Rozhodneme se, které zvíře budeme malovat a v jaký předmět bylo či bude proměněno. Zde je třeba dětem zpočátku pomoct příkladem („mým pomocníkem a mazlíčkem je netopýr a proměním ho v jablíčko“), popř. připravit kartičky s obrázkem dané věci, které si děti losují. Předměty by měly mít něco charakteristického (kola, tlačítka, knoflíky, uši, nohy…).

Zvíře kreslíme (lihovým fixem, černou tuší), snažíme se o zachycení detailů. Poté fixem jiné barvy kreslíme přes obrázek zvířete předmět, ve který se zvíře bude měnit. Nakonec přes obě kresby provedeme otisk barevné skvrny, a to tak, že na omyvatelnou desku vymáčkneme hromádku temperové barvy, překryjeme listem prospektové fólie (kapsu předem rozdělíme na dvě části) a hranou prstů, nehty roztíráme barvu do všech stran. Jakmile se barva již „nehýbe“, sejmeme fólii, přidáme barvu a celý postup zopakujeme – několikrát. V konečném výsledku není na škodu, pokud se nám nepodaří fólii přiložit přesně na místo, odkud byla sejmuta, a skvrna se „posouvá“. Sejmeme fólii, na barevnou skvrnu přiložíme papír s nakreslenými obrázky, přejíždíme dlaněmi, papír sejmeme a otisk necháme zaschnout.

Postřehy:

  • Tato činnost je určena starším dětem, u menších dětí lze uplatňovat poslední fázi činnosti (roztírání barev, provádění otisku).
  • Místo omyvatelné podložky lze použít i čtvrtku, nelze však provádět následný otisk, barvy rychle zasychají.
  • Hotové výtvory si rozhodně zaslouží okomentování autorem – uplatníme při vystavení.
  • Velmi dobře se zde provádí vzájemná evaluace. Děti si vyberou obrázek (rubem nahoru) a následně říkají, co je na obrázku zaujalo, co se jim líbí…

 

NA ZLÉHO ČARODĚJE – HRA

Zlý čaroděj si hlídá svůj poklad (např. kostky). Je otočen zády k dětem a spí. Děti se k němu snaží potichu dostat a část pokladu mu odnést. Pokud se čaroděj obrátí, nesmí se nikdo pohnout, jinak zkamení. Děti mají vytyčenu čáru, od které vycházejí a kam se snaží poklad donést. Pokud někdo z nich „zkamení“, může ho někdo vysvobodit pohlazením, ale sám musí dát pozor, aby nebyl začarovaný. Pokud děti odnesou celý poklad, zlý čaroděj vzteky pukne a dochází ke střídání čarodějů.

 

LEKTVAR PROTI ZLOBENÍ

Stojíme v kruhu a „vaříme“ kouzelný lektvar proti zlobení. Doprostřed kruhu dáme „hrnec“ (např. kruh ze švihadla) a do něj děti postupně přidávají svoje návrhy na to, co u nich doma pomáhá proti zlobení (např. pohlazení, vařečka). Pokud dětem dojdou nápady, přidáváme konkrétní formy zlobení jako hádky, kousání, bouchání atd. (zase vymýšlejí děti). Nápady sypeme do pomyslného hrnce a pořádně všichni zamícháme:

Čáry máry černý pes, ze zlobounů vyrost les.
Dupy dupy kamení, zaženem tam zlobení.

Pak si každý vezme „jako“ lžičku a lektvar ochutná – že už nás zlobení přešlo? Zbylý lektvar nalije učitelka jako do lahvičky – kdyby se zlobení někomu vrátilo, můžeme se ho zeptat: „Nepotřebuješ zase trošku lektvaru proti zlobení?“

 

V článku byly použity ukázky z publikace Činnosti ke svátkům a tradicím. Všechny e-knihy najdete v e-shopu Dobrá škola.